Po zhudebnění šachové partie se mladý klavírista pustil i do textové tvorby

Na klavír hrajete od mala, ale kdy jste se poprvé dostal k vlastní tvorbě?
První skladbu Naděje jsem napsal v roce 2014, protože šlo o jednu z podmínek přijetí na konzervatoř. Nejprve jsem totiž začal studovat elektronické klávesové nástroje, kde se věnujeme především kompozici a aranžérství - více než klasickému klavíru, ze kterého se chystám skládat druhou maturitu letos. Bylo to pro mě úplně něco nového, ale později jsem se v tom našel. Dřív jsem psal častěji, protože jsem neměl takové ponětí o harmoniích, způsobech, jak vše koncipovat apod. Teď už je těch projektů méně, ale je tam větší snaha to dotáhnout dál, tak jako v případě vánočního Snění.

Jak vzniklo vaše zpracování šachové partie?
V srpnu jsem dostal od zpěvačky Jany Hoffmannové, se kterou jsem už také několikrát spolupracoval, nabídku zahrát a doprovodit její zpěv na zahájení šachového mistrovství republiky, které se konalo po 109 letech v Plzni. K šachu i zpěvu mám blízko, takže jsem ji rád přijal. V zákulisí, kde předseda šachového svazu stále dokola opakoval čísla a pozice jednotlivých tahů v rámci živého přenosu, mě poprvé napadlo, že by to šlo převést na klaviaturu. Nápad měl ohlas, čehož jsem se trochu zalekl, ale nakonec se to povedlo, když jsem zhudebnil partii mezi Davidem Navarou a Thai Dai Van Nguyenem.

Vzniklo už někdy něco podobného?
Spojení hudby a šachu fascinovalo hodně lidí a napsáno toho bylo opravdu velké množství. Vše, co jsme dosud objevili, je ale abstraktní vyjádření autorů, například Šach králi od Bohuslava Martinů, nebo je to třeba konkrétní partií jen inspirováno. V mém případě je skladba spojená s konkrétními věcmi v rámci jedné partie a tím je unikátní.

Jak jste při převodu partie do skladby postupoval?
Na šachovnici jsem polím od A do H přiřkl vždy jeden stejnojmenný tón, čísla pozic jsem využil k dosazení barev, které tak obohacují harmonii. Figury jsou pak rozděleny na dvě skupiny s mollovým a durovým charakterem. Samozřejmě, ta partie trvala téměř dvě hodiny a skladba má kolem minuty. To bylo způsobené jednak časovým rozpočtem od České televize a také tím, aby se mi povedlo vyhnout právě abstrakci, to znamená, abych každý tah neoplétal nějakou smyšlenou hudební frází. Není tam nic navíc proti tomu, co partie obsahuje a sama o sobě říká.

Před Vánocemi vám vyšla na youtube nová skladba Snění se studentkami konzervatoře zpěvačkou Natálií Dvořákovou a violoncellistkou Viktorií Kubálkovou…
Je to můj první textový počin, jsem rád, že se to nakonec zvládlo dotáhnout do konce. Už když jsem to psal, jsem si v hlavě promítal, kdo by se hodil na pěveckou linku, napadla mě právě Natálie, která studuje třetím ročníkem muzikálový zpěv, s cellistkou, která je v pátém ročníku už jsem spolupracoval v rámci svého autorského koncertu, který každý rok dělám v Západočeském muzeu. Písničku jsem začal psát až v listopadu, takže to bylo hodně narychlo, aby se vše stihlo natočit ještě před Vánocemi. Bylo to náročné, ale především díky spolupráci se studiem PyHa, zvukařem Přemyslem Haasem a kameramanem Pavlem Schneiderem z Video Factory Production se to povedlo. Velký dík patří samozřejmě i všem ostatním, kteří se na projektu podíleli.

Žebřík odstartoval, v květnu představí vítěze dvou ročníků

Budete v takové tvorbě pokračovat?
Už mám připravené další dvě skladby, ty bych rád vydal v tomto roce a chtěl bych v tomto duchu pokračovat i dál. Také bych měl snad letos natáčet svoje první album, rýsuje se i nový projekt se spisovatelem Jaroslavem Irovským.

Odpověď je asi jasná, ale chybí vám živé hraní? Jak vnímáte současnou nejen pro kulturu nepříjemnou situaci?
Samozřejmě chybí. Mrzí mě, že kultura je takto v ústraní. Navíc, i kdyby se dnes oznámilo, že od zítřka je vše povoleno, tak je toto prostředí natolik zdecimované, že by to byl velký problém vrátit se v krátkodobém horizontu tam, kde jsme před touto situací byli. Takové kavárny nebo hotely budou mít obtíže zaplatit živou hudbu. Musíme doufat, že lidé budou mít zájem na koncerty chodit i nadále a podpoří tak nejen muzikanty, ale i pořadatele a kulturu jako takovou.

Jak jste se coby student popral s distanční výukou?
Mně to docela vyhovuje. Mám víc v režii svůj čas, například když mám zpracovat nějakou seminární práci, mám na to větší klid a mohu se do toho více ponořit než za normálních podmínek. Samozřejmě u hlavního oboru je to problém, přestože si myslím, že to celkově konzervatoř zvládla, hodnota výuky podle mě neklesla.

Sám učíte několik desítek dětí. Jak vidíte tento způsob výuky z druhé strany?
I když je znát posun proti březnu, kdy pořádně nikdo nevěděl, co je distanční výuka, je to velmi obtížné. Když odučím čtyři hodiny distančně, je to horší a mnohem náročnější, než když odučím osm hodin prezenční formou. Při klasické výuce žákovi vše vysvětlíte rychleji, případně během vteřiny upravíte postavení rukou, zad a jede se dál. Teď se vše musí složitě vysvětlovat, přesně formulovat, co vlastně chci a ve výsledku to stejně není ono. Kontakt je zkrátka to nejdůležitější, zvlášť u hudebních předmětů. Samozřejmě je potřeba pracovat více také s pozorností dětí, například častějším střídáním aktivit.