Plzeň mám spojenou s Portou, říká před koncertem v Šeříkovce Honza Nedvěd ml.

Na pódia jste se vrátil po dlouhé době. Co vás tehdy k pauze a teď k návratu přimělo?
V roce 2005 jsem potřeboval změnu, a tak jsem se začal věnovat autům a jejich opravám. Je to můj celoživotní koníček a po odehrání 2400 koncertů jsem si zkrátka potřeboval odpočinout. A udělal jsem moc dobře. Autům se věnuji vlastně celý život, ale stále ve mně koluje nedvědovská krev a potřeba pokusit se písněmi změnit svět. Po odchodu strejdy Františka do hvězdného nebe a táty Jana Nedvěda ze scény, začal být po jejich písničkách velký hlad a na popud známých, ale i rodiny, jsem to zkusil… Vím, že návrat po takové době není nikdy jednoduchý, ale jsem velmi mile překvapen, jak velký zájem je. Je to opravdu dojemné, když s vámi zpívají dva tisíce lidí. Je to, jako kdybychom byli na oslavě písniček mého táty.

Na co se mohou posluchači v Plzni těšit?
Očekává se ode mne, že zahraju Stánky, Růži z papíru… Náš pořad se jmenuje: Když tátové hráli. Je založený na tom, aby si posluchači zazpívali známé písničky od Brontosaurů, Spirituál Kvintetu a skupiny Příbuzní. Ale chci psát i písničky nové, takže zazní i ty z připravovaného albu, které brzy vyjde. Repertoárový list má třicet písní.

Těšíte se do Plzně? Jaké na ni máte vzpomínky?
Na toto hraní se opravdu velmi těšíme. Já obzvlášť, protože Plzeň mám od dětství spojenou s neopakovatelnými Portami, Lochotínským amfiteátrem, kde bylo kolem 20 000 lidí, kteří chtěli slyšet trampskou a folkovou hudbu a dávali najevo, jak moc jsou rádi, že tam mohou být – všichni spolu, jako jeden. Bylo to až magické. Jezdil jsem tam se svým tátou a nikdy na ty chvíle nezapomenu. Ta lidskost, pozitivní energie, to prostě bylo všude. Plzeň zkrátka byla vždy středobodem v počtu posluchačů této muziky. Když někam za folkem, tak do Plzně, heslo porty mluvilo za vše: Hudba je lék – Porta je nejlepší apatyka.

Vystupujete jako Honza Nedvěd ml. Tím se odlišujete od otce, který vystupoval jako Jan Nedvěd?
Přesně tak. Nevím, jak jinak to udělat. Změnit si jméno je zkrátka blbost. Přidal jsem alespoň příponu Příbuzní. Tedy Honza Nedvěd ml. & Příbuzní. Rodina to je velká. Včetně manažerů a „ajtý týmu“ je nás čtrnáct.

Jan Nedvěd mladší: Náš vztah s tátou je teď na bodu mrazu

Vaši kapelu tvoří manželská dvojice a bratrská trojice. Bylo obtížné přesvědčit ostatní k hraní a vystupování?
Všichni jásali a byli šťastni, jenom si nikdo nedovedl představit, jak velký zápřah to bude. A tak bojujeme týmově, což jsem neznal, ale o to je to jednodušší i pro mě. Dříve jsem rozdával úkoly, ale dnes jsem obklopený dobrými muzikanty a spíše se já učím od nich.

Jak funguje zkoušení, když vy s manželkou jste Středočeši a bratři Oršulíkové z Ostravy?
Zkoušíme u nás v Poříčí nad Sázavou a máme na to vždy takových 4 až 5 dní. Jsme opravdu super parta a po večerech si toho máme hodně co říct. Všichni celý život velmi obdivovali tátu, a tak jsou rádi, že v této muzice mohou pokračovat. No, a já jim po večerech občas prozradím i nějaké ty nezveřejněné perličky ze zákulisí naší rodiny.

S využitím textů Andrey Schierové a Martina Rumlera