Třebaže jde zatím o menší festival, kterého se účastní země spíše z východní části Evropy, autor a režisér hry Jakub Zindulka si účasti na festivalu a získaného ocenění velmi považuje.

Minulý týden hrálo Divadlo Dialog v bulharském městě Slivnitsa na mezinárodním divadelním festivalu. Co byste k němu řekl?
Je to druhý ročník, je tedy ještě v plenkách. Díky prvnímu ročníku došlo ke zkulturnění místního kulturního domu, letos na druhém ročníku už tam bylo i topení… (smích) Snaží se to tam dát dohromady a přitáhnout tam kulturu, což je hodně sympatické a mému srdci je to milé.

Jak se stalo, že Českou republiku zastupovalo právě plzeňské Divadlo Dialog a přestavení Play Macbeth?
Oslovili nás, že by měli zájem o naše divadlo a nějaké komorní představení. Nabídli jsme jim hru Play Macbeth, poslali jsme text, který jim připadal zajímavý, a poté jsme poslali i záznam inscenace. A komise nás vybrala. Festival je týdenní a hraje se jednou denně, tedy jen sedm představení. V neděli bylo slavnostní ukončení a vyhlášení cen.

Jaké další země se festivalu účastní?
Srbsko, Makedonie, Albánie, Turecko – je to tedy víc z toho východního regionu, ale na druhou stranu už o tento druhý ročník projevili zájem také Němci nebo Rusové.

Play Macbeth je česká hra, kterou jste napsal vy. Jak probíhalo samotné uvedení – měli jste titulky?
Ne, bylo to se simultánním překladem, který nešel divákům do sluchátek, jak jsme zvyklí z různých festivalů u nás, ale šel přímo do sálu z beden. Takže bylo poměrně obtížné to představení rytmicky ustát.

Jak bulharští diváci na tuto hru reagovali?
Je to tragikomedie a byl jsem překvapený, že reagovali poměrně vstřícně. Když se představení blíží k tomu relativnímu happyendu, opravdu hodně fandili. Bulhaři jsou ale velmi vstřícné publikum, rádi tleskají.

Je rozdíl mezi českým a zahraničním publikem?
I v Koreji, kde jsme před lety byli, jsem zjistil, že publikum je velmi vstřícné, miluje divadlo, rádo se baví. Češi jsou možná pozornější, nesmějí se tak moc – možná proto, aby jim nic neuteklo. A o to víc tleskají na konci. Tady se publikum může velmi bavit, ale tři děkovačky je takový standard. Sice tleskají ve stoje, ale nejsou zvyklí na deset patnáct děkovaček, což se u českých diváků stát může.

V Plzni se hraje představení Sboristé, které je s Bulharskem velmi úzce spjaté. Odehrává se za socializmu a Bulhaři v něm vidí Československo jako zemi zaslíbenou. Jaká je realita?
Představení se zakládá na představě, že Bulhaři k České republice vzhlížejí. A je to skutečně tak. Není divu, protože na Bulharsku je velmi poznat, že to není ekonomicky úplně stabilní země a jsou tam velké rozdíly. Klidně na venkovské silnici vidíte unaveného koníka, jak táhne dřevěnou bryčku s gumovými koly, a předjíždí ho sedmimístný SUV Mercedes. Je vidět, že před sebou mají ještě hodně práce.

Stihli jste zhlédnout i jiné představení?
Viděli jsme zahajovací komedii Blbec k večeři, kterou sehrála bulharská menšina žijící v Srbsku, to vybíral starosta Slivnitse. Víc jsme toho nestihli právě proto, že se hraje jen jedno představení denně. Tady z festivalů jsme zvyklí, že se hraje víc představení denně a lidé přebíhají. Je to sice zajímavé, ale podle mě jsou ti lidi pak tak utahaní, že ty hry nemůžou plnohodnotně vstřebávat. Tady je to rozumnější v tom, že je jen jedno denně, a je čas i na to si posedět u velmi dobrého jídla a pití a povídat si s těmi lidmi. Co se pohostinnosti týče, to Bulhaři opravdu umí. Už druhý večer jsem vtipkoval, že napíšu divadelní hru jen o návštěvě Bulharska a bude se to jmenovat 'Vražda jídlem'. (smích) Vypadá to, že festival bude pokračovat v dalších letech, takže organizátorům přeju, aby se jim do budoucna dařilo.

Před nedávnem jste oznámil, že odcházíte z plzeňského Divadla J. K. Tyla. Co vás k tomu vedlo?
Dal jsem výpověď a těch důvodů je víc. Moje pracovní vytížení už je tak vysoké, že to vlastně nestíhám. Řekněme, že v Dialogu je to pro mě zajímavější, mám za sebou v téhle sezoně už jednu premiéru v Praze – komedii Sexem ke štěstí, kterou jsem napsal a režíroval, ale nehraju v ní.

A druhý důvod?
Nedělám si nároky na to, že jsem ten jediný, kdo rozumí divadlu, ale pravda je, že v posledních dvou letech se DJKT ubírá směrem, který není shodný s mou představou, kudy by se mělo divadlo ubírat. Budu samozřejmě dohrávat, nebráním se nějaké další spolupráci třeba formou hostování.

Takže neodcházíte do jiného angažmá?
Ne, zůstávám na volné noze, ale co to vlastně je? Pro Dialog pracuji intenzivně a je to moje domovská scéna.

Co nového chystáte?
A od listopadu zkouším také v Divadle Kolowrat hry Iluzionisté švédského autora Bengta Ahlforse. V hlavní roli bude můj tatínek, je to lehce nostalgická komedie o stárnoucím herci, který se chystá na odpočinek. Kromě tatínka v ní budu hrát i já a Olga Ženíšková. Premiéra by měla být v polovině ledna a bude se hrát i tady v Dialogu. Chtěl bych tady udělat i Hráče od Gogola. Plánů je velmi mnoho, ale času velmi málo.

Před časem, když jsme spolu mluvili, jste mluvil o tom, že vyjednáváte o tom, že by se představení Vražedný pátek, v němž hrajete jen vy a váš tatínek, mohlo hrát i v Dialogu. Jak to vypadá?
Vypadá to špatně, zatím to tu rozhodně nebude. Finanční nároky Divadla v Řeznické jsou příliš vysoké.