Pavel Vašíček: Za život s loutkami může Ježíšek

Vždyť více než tři desítky let spoluvytvářel jako dramaturg a režisér tvář Divadla Alfa – scény, která hraje dvakrát denně pro více než dvě stovky dětí, prezentuje české loutkářství na řadě mezinárodních festivalů a organizuje nejstarší festival profesionálního loutkového a alternativního divadla v ČR.

Slavil jste letos sedmdesátiny a zároveň je to pětatřicet let, co jste z Brna odešel do Plzně. Jak jste ten přechod z jednoho konce republiky na druhý prožíval?
Zpočátku těžko, ale rozhodl jsem se a prostě to riskl. Poprvé jsem do Plzně přijel v roce 1970 na festival Skupova Plzeň. Během dalších ročníků tohoto festivalu jsem se s tímto městem dále seznamoval. I ten přechod byl postupný. Nejprve jsem zůstával v Plzni sám, pak se mi podařilo získat byt, takže až v říjnu 1983 se přestěhovala celá rodina. Děti tehdy byly malé, takže co jim zbývalo… a myslím, že i žena se s Plzní sžila velmi dobře.

Proč jste si vybral právě Plzeň?
Byla to náhoda. Já jsem působil deset let v Divadle Radost v Brně a pak jsem byl tři roky na volné noze. Tehdy jsem během dvou let připravil jedenáct divadelních inscenací po celé republice a ještě jsem dělal dabing a rozhlas. To nebylo dlouhodobě udržitelné. Zatoužil jsem po pevnějším řádu v divadelní práci a jako na zavolanou přišla nabídka z Plzně.

Co vás přivedlo k loutkám?
Za všechno může Ježíšek, který mi v roce 1951 přinesl loutkové divadlo. Tehdy byl sice propagován děda Mráz, ale mně ten dárek jistě přinesl Ježíšek, protože děda Mráz by se na tak krásné staré loutkové divadlo s dvanácti marionetami, dekoracemi a několika tištěnými texty z první republiky nikdy nezmohl. A od té doby pro mě nic jiného neexistovalo. Tehdy se ve mně asi poprvé projevil dramaturg; chtěl jsem hrát tištěné texty, a tak jsem se v pěti letech naučil číst. Má první představení museli přetrpět mí rodiče. Jednou jsem hrál doma v neděli odpoledne a maminku s tatínkem to přestalo bavit, a tak se odplížili vedle do pokoje. Já si toho vůbec nevšiml, tak jsem byl zaujat hrou.

Od sedmi let jsem odebíral časopis Československý loutkář, v němž mi v devíti letech otiskli nadšený 'Dopis mladého loutkáře'. V osmi letech jsem před svědky prohlásil, že budu režisérem v brněnském Divadle Radost, což se roku 1969, když jsem byl ve 4. ročníku DAMU, bez mého přičinění, vskutku stalo. Samozřejmě jsem se také záhy stal členem amatérského loutkářského souboru při Zbrojovce, kde se i v 50. letech stále hrálo v sokolském duchu první republiky s Kašpárkem a spol.

Vy jste se v Alfě vyprofiloval především jako dramaturg. Co tato profese obnáší?
Dávno to není v tom, že bych se naučil číst a vybral několik klasických her, které budou zařazeny do repertoáru. Většina titulů dnes vzniká za pochodu, ať již jde o původní hry nebo dramatizace. Základním smyslem práce dramaturga je inspirovat, nabízet určitá témata a zasadit se o jejich zpracování v duchu zvolené látky. Inscenace se rodí v diskuzi s autorem a režisérem a text prochází mnoha úpravami. V generálkovém týdnu má být dramaturg 'čerstvým okem' a prvním kritikem.

Jaká je podle vás pozice Divadla Alfa v kontextu českých divadel pro mladého diváka?
Každé divadlo prochází určitými vývojovými vlnami. Ale Alfa dlouhodobě setrvává na špici spolu s hradeckým Drakem a libereckým Naivním divadlem.

Je to dané i stabilním týmem, který už několik desítek let spolu s vámi tvoří umělecký šéf a režisér Tomáš Dvořák, výtvarník Ivan Nesveda a řada herců?
Je to určitou výhodou. V divadle je tak stálá kontinuita. Na druhou stranu jsme se vždycky snažili zvát tvůrce zvenku a pravidelně dáváme příležitost řadě čerstvých absolventů DAMU. Je nutné, aby se krev občerstvovala.

Jak se vám z takového kolektivu odcházelo do důchodu?
No, já vlastně do důchodu odcházím už osm let. Před osmi lety jsem se stal důchodcem, ale v Alfě každý rok řešíme, že tam ještě zůstanu. Teď jsem tam jen na čtvrt úvazku; věnuji se např. archivu, i když shodou okolností na hře, která bude mít premiéru v říjnu, jsem se podílel jako úpravce textu. 

Váš syn Jakub Vašíček je uměleckým šéfem Divadla Drak, autorem i režisérem, který občas hostuje v Alfě. Máte radost, že se vydal ve vašich stopách?
No… nejprve to byla, vzhledem k tomu, že už měl za sebou jednu vysokou školu, radost limitovaná. Nikdy by mě nenapadlo, že by se touto cestou vydal tak důsledně. Dneska mám z toho samozřejmě velkou radost, a tím pádem už nemám potřebu se nějak prosazovat, protože Jakub divadlo už dneska dělá líp.