Když ji divák vidí na jevišti v některé z mnoha rolí, které v plzeňském divadle ztvárňuje, nikdy by jí nehádal 72 let. Monika Švábová ale letos oslavila jiné jubileum – v Divadle J. K. Tyla vstoupila do padesáté sezony. Do Plzně přišla po DAMU v roce 1968, zamilovala se tu do svého hereckého kolegy Pavla Pavlovského, vzali se a vychovali tu dva syny.

Je unikátní, když někdo vydrží v jednom podniku 50 let, ale v umělecké branži je to ještě vzácnější. Co to pro vás znamená?
Kdybych byla tanečnice, už bych třicet čtyřicet let netančila a nebyla bych u divadla. Považuji to za ohromné štěstí, že u činohry jsou role pro starší a staré dámy. Jsem vděčná, že se mi to podařilo, ale je to shoda šťastných okolností.

Především je to díky mamince a tatínkovi a genetické výbavě, kterou mi předali, že mám stále fyzickou a psychickou kondici. Ono se může zdát, že jde divadlo dělat levou zadní, ale není to tak. Na DAMU jsem psala diplomovou práci na téma Herec – sám sobě nástrojem. Teď po padesáti letech si uvědomuju, jak je ten můj nástroj obehraný.

Monika Švábová jako svatá Ludmila v dramatu Drahomíra a její synové (Krvavé křtiny), které uvádí Divadlo J. K. Tyla.

Spíš bych řekla, že je vyhraný… a hraje stále dobře. Zatím poslední inscenace, ve kterých hrajete, ukazují váš rozsah. Na jedné straně vážné role, jako je svatá Ludmila v Drahomíře a jejích synech, ale zároveň se dokážete vyřádit v komediích Antonína Procházky. Co se vám hraje snáze?
Bližší jsou mi postavy dramatické a složité, ale mám ráda i komedie. A čím jsem starší, tím je mám raději, protože je štěstí slyšet smích. Ráda se směju a ráda ho poslouchám, to člověka uvolňuje a život je hezčí. Celý život jsem spíš hrála dramatické role, moje fysis odpovídá víc dámám a královnám.

Jak se udržujete ve formě?
Chodím na jógu a mám štěstí, že se nemusím hlídat v jídle. Můžu sníst cokoli a nepřibírám. Mám doma třeba šaty ze Setkání s Veronikou, které i teď po čtyřiceti letech stále obléknu. Ale není to jen výhoda – ze skříně nic nevyhodím, protože je mi to líto, když mi to pořád je.

Za padesát let se vám nastřádalo kolem 160 rolí. Máte nějakou, o které víte, že kdyby vás někdo o půlnoci vzbudil, okamžitě vám naskočí replika?
Nevím, jestli bych to vychrlila, ale kdybych si text jednou dvakrát přečetla, mohla bych do některých her rovnou naskočit, i když se hrály před deseti dvaceti lety. Hned bych mohla hrát třeba Lva v zimě, Havlovo Odcházení nebo Violet v představení Srpen v zemi indiánů, tu jsem velmi milovala. Tam nastalo optimální spojení mezi hercem a režisérkou Natálkou Deákovou.


Neměla jste někdy zaječí úmysly, nechtělo se vám odejít z DJKT?
V roce 1989 jsme s Pavlem oba dostali nabídky do tří pražských divadel, mimo jiné do Švandova divadla a do Vinohradského divadla. Pamatuji si, jak jsem seděla v ředitelně u Jiřinky Jiráskové, mé milované přítelkyně, která mě i připravovala na DAMU. Nabídla angažmá mně i Pavlovi, který tam hostoval. Já si ale tenkrát uvědomila, že už je to pozdě. Bylo mi 45 let a došlo mi, že bych přišla do nového angažmá jako náplava.

Dřív se tolik nehostovalo, soubor byl ucelený, měl svůj tvar a každý nový, který tam vkročil, byl hodně pod zorným úhlem a musel si své místo opravdu zasloužit. Navíc ve Vinohradském divadle byla velká dámská konkurence – byly tam obě mé spolužačky z ročníku Hanička Maciuchová a Dana Kolářová, ale i mnoho dalších hereček v mém věku. Takže jsem odmítla a jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, protože bych se nedožila svých padesáti let v Plzni.

O tzv. volné noze jste nikdy neuvažovala?
Vyhovuje mi stálé angažmá, třebaže je divadlo vlastně velmi nesvobodné povolání. Nemůžu si vybrat, co budu hrát, nemůžu si vybrat, kdy to budu zkoušet, nemůžu si vybrat partnery, režiséra, nic. To bych musela být na volné noze. Jednou jsem o tom uvažovala, Pavel byl ve Švandově divadle a já chtěla, abychom byli spolu. Režisér Sokolovský mi tehdy řekl: „Herec musí někam patřit, to si zapamatujte, z toho neuhněte.“ A toho se držím.

Monika Švábová ztvárnila v DJKT Plzeň cca 160 rolí, ve většině představení se objevila společně se svým manželem Pavlem Pavlovským. Snímek je z představení Lev v zimě, kde si zahráli královský manželský pár – Jindřicha II. a Eleanor.

Pocházíte z Prahy, ale v Plzni žijete padesát let. Považujete se už za Plzeňačku?
Je to napůl. Moje maminka tomu říkala křtěná Vltavou – po generace z její strany jsme Pražáci. Já tam měla celou rodinu a Pavel je také Pražák. Od roku 1848 máme na Olšanech hrobku vedle Vendelína Budila – takže i tady je spojení s Plzní. Ale v Plzni jsem prožila největší část svého života, v Plzni mám rodinu, v Plzni jsme vychovali naše dva syny, mladší Šimon tu žije pořád. Takže myslím, že jsem už i Plzeňačka. Navíc mám tohle město opravdu ráda.

Jak se Plzeň od vašeho příchodu změnila?
Líbí se mi, jak kulturně žije, že jsou tu pořád nějaké akce. Když jsem přišla, bylo to pro mě mrtvé město. Navíc i smutné, šedivé, se spoustou děr po válce. Teď už ale má svůj lesk, já se třeba hrdě hlásím k tomu, že se mi líbí kašny na náměstí. Plzeň je město, o kterém moje dvanáctiletá vnučka říká, že by tu chtěla bydlet, třebaže žije kousek od Prahy.

Věděla jste od malička, že se chcete věnovat divadlu?
Byl to můj dětský sen a přála jsem si jednou na jevišti stát. Nevyšlo mi to s tancem a nevyšlo to ani se zpěvem – dělala jsem zkoušky na obor hudební komedie na konzervatoři. Vystudovala jsem tedy gympl a po něm jsem napoprvé udělala zkoušky na DAMU.


Jak se stalo, že Pražačka nastoupila po DAMU do Plzně?
Měla jsem několik nabídek, mezi nimi i v Ostravě. Už jsem tam dokonce jela podepsat smlouvu, ale protože to byla nekonečná cesta, rychle jsem pospíchala zpátky za maminkou a tatínkem do Prahy. Také jsem měla nabídku do Plzně a to se mi zdálo blízko, takže jsem ji přijala. Rozhodla tehdy blízkost a také to, že jsem přijela a cítila jsem, že je mi to tu bližší než Morava a Ostrava.

Loni jste si odskočila do Divadla Pluto, kde jste v My Fair Lady hrála paní Higginsovou. Pluto je však úplně jiný styl, jiný prostor než DJKT. Jak se vám tam hrálo?
Nesmírně se mi tam líbila atmosféra – přátelská, lidé jsou tu k sobě vstřícní, nepocítila jsem tam řevnivost a závist. Proslýchá se, že by se My Fair Lady mohla obnovit, a na to už se ohromně těším. Jeviště s hledištěm je tam tak spojené, že člověk ani nemá trému.

Jste trémistka?
To ne, ale jsem člověk, který je až přehnaně zodpovědný – to někdy až svazuje. Neumím si zkrátka říct: A o co jde? Jsem perfekcionista i v životě, což člověku občas bere sílu.

V Plzni jste vyzkoušela mnoho jevišť – Komorní divadlo a jeho Klub, Nové, Velké, Divadlo Pluto. Které máte nejraději?
Hráli jsme třeba také v Dominiku a v Divadle Alfa. Každé má něco. Na prvním místě je Velké divadlo, které nazývám chrámem – to je pro každého herce velký zážitek. Ale ráda jsem hrávala i v Klubu, to byl přívětivý prostor, byť tam bylo vedro – tam byla absolutní blízkost diváka, doslova z úst do úst.

My Fair Lady znamenal pro Moniku Švábovou návrat k paní Higginsové. Hrála ji už v Pygmalionu v DJKT, nyní si roli zopakovala v Divadle Pluto. Na snímku s Kamilou Kikinčukovou (Eliza Doolittlová).

Co Malá scéna Nového divadla?
Vidíte, tam jsem ještě nikdy nehrála. Sice jsem tam viděla všechny činohry a také balet, ale jako herečka jsem ten pocit nezažila.

Se svým manželem Pavlem Pavlovským máte dva syny, ale ani jeden není u divadla. Zrazovali jste je od tohoto povolání?
To ne, ale mají jiné vidění světa. Šimon je velký filmový fanda, ale divadlo má moc rád, má dobré divadelní oko a má dar rozpoznat kvalitu. I když se mu něco nelíbí, vždycky mi svůj názor řekne a vždycky se absolutně trefí. Podá to ale tak, aby neranil. Starší syn Pavel dělá psychologii a psychoterapii, ale nežije v Plzni, takže sem nejezdí tak často.

Letos si mimo jiné připomínáme i sté výročí narození Miroslava Horníčka, který pro vás kdysi napsal Setkání s Veronikou. Jak na něj vzpomínáte?
Pracovala jsem s ním dvakrát – ve Slaměném klobouku a Veronice. Byl mým hereckým partnerem a vzpomínám na něj s láskou a vděčností. Setkání s Veronikou patřilo ke špičkám mých divadelních zážitků. Být s panem Horníčkem na jevišti byl vždycky zážitek a požitek. Nikdy jsem s ním neměla trému, představení bylo sice dlouhé, ale vždycky jsem si přála, ať ještě nekončí.

Milovala jsem jeho humor, který byl především laskavý, nikdy jsem od něj neslyšela hrubé slovo. Vždycky se trochu vytahuju, že Miroslav s Bělou byli Šimonovými kmotry a drželi ho v náručí při křtu v kostele sv. Ignáce v Praze.