Nebyl plzeňským rodákem, sem přišel až na počátku šedesátých let jako takzvaný stipendista, ale už zůstal s Plzní natrvalo spojen. Za války se vyučil litografem a tuto ranou zkušenost s klasickým grafickým postupem později dokonale zúročil ve své výtvarné práci. V letech 1945 až 1950 studoval na pražské Akademii v ateliéru profesora Vlastimila Rady zaměřeném na figurální malbu. Člověk se tak trvale stal středem Staňkova výtvarného zájmu, a to v malbě, kresbě i grafice. Náležel sem také portrét, tváře mladé i ty se znaky životních zkušeností. Malíř byl dobrým psychologem, jak by ostatně měl být každý portrétista.

Stanislav Staněk vytvářel figurální kompozice i akty, v poslední době ho stále více naplňovaly osobnosti a příběhy Bible a trvale obrazově hovoříval s Donem Quijotem. Dokázal zobrazovat městská zákoutí plná smutku oprýskaných domů či nostalgie dávných časů, kdy nocí zněly kopyta koníka fiakru. Maloval krajinu, snovou i realistickou, neboť sice dokázal tvořit výtvarně zajímavé experimenty, ale vždy dával přednost skutečnostem okolního světa. Rozuměl přírodě, měl rád květiny, a tak mohla vznikat zátiší a kytice. Na výstavách kolektivních i samostatných, doma i v zahraničí, v poslední době také v USA a v Kanadě, byla vždy jeho díla návštěvníky oceňována. Stanislav Staněk tvořil také architektonické realizace, z nichž nejznámější jsou patrně skleněné vitráže v hotelu Central v Plzni a v Divadle J. K. Tyla.

Po lidské stránce byl Stanislav Staněk gurmán života. Mnozí z nás stále ještě vzpomínají na přátelská sezení v ateliéru nebo „U Morávků“, kde se džbánečkem červeného bylo pěkně. Stanislav Staněk byl snad poslední bohém plzeňského uměleckého života. Svobodomyslný duchem, s darem slova, rozverný i hluboce ztišený, zamyšlený, když bolel svět svými nepravostmi. Široce vzdělaný, takže hovor s ním nepřinášel pocit ztraceného času. Vtipný, radostný nad pošetilostmi života i nad sebou samým. A zasmát se sám sobě, to přece umí málokdo, vždy jen velký formát ducha. Dovedl se také pěkně rozbouřit, zbrunátnět hněvem a pěkně nahlas zpražit toho, kdo jakkoliv ponižoval lidskou důstojnost a obecně platné hodnoty.

Místo po malíři, výrazném výtvarném umělci Stanislavu Staňkovi, je smutně prázdné. Poslední rozloučení s ním se konalo v pátek 7. října na plzeňském ústředním hřbitově.