Lukáš se narodil v Plzni, vyučil se tu automechanikem, ale pak se vrhl na herectví – podobně jako jeho starší bratr Jiří. Kromě pražských divadel ale mohou lidé 37letého herce už několik let vidět i v Divadle Pluto v Plzni, kde nyní zkouší novou komedii Šílený Prachy. Lukáš je ženatý a má dvě děti.

Divadlo Pluto a Lukáš Langmajer, to už k sobě pár let patří. Jak se vůbec stalo, že jste tu začal hrát?
Divadlo Pluto se svojí nabídkou představení a diváky začalo velmi skomírat a hledalo někoho, kdo by mu výrazně pomohl. A myslím si, že našlo. Od té doby jde Pluto opět velmi nahoru. Skromně řečeno si myslím, že za to můžu hlavně já.

Nebojíte se, že to někdo může vzít smrtelně vážně a třeba se za to na vás i naštvat?
Proč by se kvůli tomu naštval, když je to pravda?

Někdo možná nepochopí váš smysl pro humor…
To už ale není můj problém, ale jeho.

Divadlo Pluto hraje jen komedie, vy hrajete ve třech z nich a zkoušíte čtvrtou – Šílený prachy. Jak byste představil svého Henryho Perkinse?
Myslím, že by bylo zdravější o ní zas až tolik neříkat, abychom pak diváka překvapili. Aby se měl na co těšit – co zase mistr předvede.

Je tohle zkoušení v něčem jiné než u předchozích představení?
Možná jo, protože se snažím, abychom si s lidmi, s kterými hrajeme, měli co říct a navzájem se i někam posouvali. To znamená, že už od úvodu, tedy kdo co bude dělat, do toho začínám ‘krafat‘. Myslím, že všichni to děláme proto, že máme to divadlo rádi, a ne pro peníze, takže by nám mělo být společně dobře a měli bychom se na sebe těšit. Kdyby mi někdo dával obrovskou hromadu peněz, asi mi bude jedno, s kým to budu hrát. Tady tomu tak není, protože se musím o tu obrovskou hromadu peněz dělit s Pavlem Kikinčukem. Je to jeden z herců, kteří nejsou úplně špatní a leckdy jim i ta role sedne a jsou schopni ledacos zahrát, i když ne tak dobře jako já.

Říkáte jeden z herců… Jsou tady v Plutu i další herci, které nepovažujete za úplně špatné?
Ne. Myslím, že jen já a Pavel. Pak je tady spousta jiných, kteří se dívají, jak se to má správně dělat a učí se. Jedním z nich je například Jiří Bláha, který je velmi schopný v tom se koukat.

Z Plzně pocházíte, ale v angažmá jste tu nikdy nebyl. Teď hrajete pravidelně v Plutu, jde tedy o takový váš návrat do Plzně?
Já jsem odtud vlastně ani nikdy neodešel. V Divadle J. K. Tyla jsem byl vždycky jen jako elév v opeře. Dlouhou dobu jsem se tu učil jako automechanik, takže kdyby mělo jít o návrat, bylo by to nejspíš do dílny. Mám takový pocit, že by mi to šlo stejně jako herectví. A teď to myslím fakt vážně. (smích)

Šílený prachy aneb Prachy? Prachy!
Komedie o úředníkovi, který náhodou najde kufr plný peněz. Ty ovšem patří mafii, která je chce zpět. 
Autor: Ray Cooney
Hrají:
Pavel Kikinčuk, Lukáš Langmajer, Pavla Bečková/Petra Horváthová, Klára Kovaříková/Táňa Krchovová,
Jarmil Škvrna, Jiří Bláha aj.
Režie: Pavel Kikinčuk
Premiéry: 1. a 8. listopadu od 19:30 h. v Divadle Pluto
Další reprízy: 15. listopadu, 18. a 31. prosince

Jak v Plutu, tak i ve filmech a seriálech dostáváte většinou komediální role. Jak si to vysvětlujete? Nechodí nabídky na vážné role? Chtěl byste je vůbec hrát?
Já je hrál. Ne, že by nechodily, ale to, že se chtějí lidé bavit, že se baví a že je to baví se na mě dívat, je o dost výraznější než u postav negativních. Jsem za to rád, protože jsem pak vnímán společností pozitivně a na rozdíl od mých kolegů mě mají lidi rádi.

Odreagováváte se mimo jiné i jako závodník v autě. Dá se srovnat adrenalin na jevišti a v závodním autě?
Na to se mě ještě nikdo nezeptal, já vlastně nevím. Vždycky jsem se strašně bál premiéry, bral jsem divadlo hrozně vážně a vlastně mě to neskutečně svazovalo. Naučil jsem se, že všichni – divák i herec – jsme jenom lidi a lidi chybují. To znamená, že se nic nestane, když se stane chyba, to není nic fatálního, představení nekončí, napadá tím. Hrozně se mi tím ulevilo a od té doby se na jevišti dokážu víc nadechnout a neberu divadlo ani sám sebe zas tak moc vážně. Co se týče závodů a aut, tam chyba může mít fatální následky nebo je má dost drahé. Mám oboje strašně rád a jsem rád, že můžu oboje dělat. Kdybych nedělal dobře herectví, nemůžu jezdit závody, jedno bez druhého nejde.

Jste pořád na volné noze. Vyhovuje vám to tak nebo byste přemýšlel o stálém angažmá, kdyby přišla nabídka?
Asi bych o ní přemýšlel, protože rád se snažím pomáhat vytvářet něčemu tvář. A přestože působím jako samorost a sobec, hrozně rád kopu za nějaké družstvo, do kterého patřím. Ale je otázka, jestli bychom se dokázali shodnout na kompromisu, jak by to muselo vypadat. Asi bych nedokázal být svázán jen v jednom divadle, protože by nás to nedokázalo uživit. Kdyby mi to tedy někdo nabídl, musí si být vědom toho, že musíme dojít ke shodě a že shoda není daná tím, že tam budu uvázán.

Pocházíte z herecké rodiny. Mluvili vám do hraní otec nebo bratr?
Ne, nemluvili. Bratr se ještě asi neumí úplně vypořádat s tím, že jsem si dovolil hrát, a můj otec umí spíš zpívat. Takže z herecké rodiny tak úplně nepocházím, pokud nevezmu v potaz, že jsme leckdy dost hysteričtí a to je tomu herectví možná dost podobné.

Vraťme se k premiéře Šílených prachů. Jde tam o kufr plný peněz. Umíte si představit, že byste měl takovou hromadu peněz?
Dokážu si naprosto živě představit, že mám obrovskou hromadu peněz, ale neumím si představit, co by to se mnou udělalo. Protože se spolu bavíme velmi krátce po volbách, zvažoval bych možná i to, jestli neodjet někam pryč. Jenže umím blbě česky a to je jediný světový jazyk, který umím, a popravdě řečeno se tenhle světový jazyk nepoužívá skoro nikde jinde než v Česku, takže bych si asi konečně postavil domeček, ale ještě bych si ho koupil jinde. Začal bych taky pracovat na tom, abych peníze jen neutrácel, ale aby peníze generovaly další peníze. Ne tak pro mě, ale pro mé následovníky. A vytvořil něco, na čem se dá pracovat – vytvořili jsme rodinu, která by mohla mít něco, čím by se mohla po generace živit.

Když se muž stane poprvé otcem, určitě ho to změní. Přišla podobná změna letos v květnu, kdy se vám narodila dcera?
Změní, teď jsme si museli se ženou udělat takový harmonogram na to být spolu. A zjistili jsme, že kdybychom chtěli třetí dítě, nevíme, jak to udělat. Se dvěma dětmi je velmi těžké zůstat si i jako milenci a nebýt jen rodiče. Ale nic bych na tom neměnil. Kdybych děti neměl, ani by nedávalo smysl se o něco snažit nebo něco budovat. Pro sebe samotného by mi to bylo málo.