V sobotu od 20 hodin zahrají na zámku v Manětíně a v neděli od 17 hodin v synagoze v Hartmanicích. Tady budou hosty 8. ročníku unikátního cyklu Hudba v synagogách plzeňského regionu. Violistka, která pochází z Plzně a na festivalu v synagogách se představí vůbec poprvé, se rozhovořila nejen o svém vztahu k rodnému městu.

Vracíte se do Plzně často?
Mé spojení s tímto městem je stále více než blízké. Vyrůstala jsem však na severním Plzeňsku v krásném městě Manětíně, odkud se pak naše rodina přestěhovala blíže k Plzni, a to do Dolní Bělé. Bylo to výhodné načasování, protože jsem v té době začala studovat plzeňskou konzervatoř, a tak mé cesty do školy byly kratší a časově úspornější. Šest let studia hudby v Plzni, první koncerty s orchestrem konzervatoře a posléze Plzeňskou filharmonií patří mezi nejkrásnější období mého života.

Jaké uplatnění má viola jako sólový nástroj?
Viola je nádherný temný nástroj s nesmírně zajímavým repertoárem. Jak se říká: „Kde jsou láska a emoce, tam je viola.'' To je výzva pro naši dobu, nemyslíte? Repertoár je velmi pestrý a těžký, a to nejen proto, že technicky jde na violu vše hůře než na housle, ale také proto, že skladatelé většinou vkládají do skladeb pro violu vnitřní hodnoty, úvahy a jistou filozofii.

Které koncerty vás čekají v nejbližší době v zahraničí?
Spolupracuji například s francouzským festivalem Presences, kde jsem letos uvedla v premiéře skladbu pro violu s orchestrem v sále pro dva tisíce lidí. Teď v září mě čeká nová premiéra v Paříži a v lednu turné po Francii společně s Kateřinou Englichovou.

Společně hrajete i skladbu kdysi plzeňského skladatele Zdeňka Lukáše. Z jejího názvu – Hosprenglico – se zdá, že vám oběma byla věno– vána. Jaké máte na něho vzpomínky?
Na Zdeňka Lukáše nelze mít jiné než krásné vzpomínky. Díky jeho hudbě je s námi stále jeho radostná a milující duše. Jak já, tak Kateřina jsme častými interpretkami jeho skladeb, každá se pyšníme skladbou nám věnovanou, a dokonce jsme ze Zdeňka vymámily i drobné duo, které měl nejraději na našem koncertě, protože říkal: ,,Tohle duo nestačí jen slyšet, to se musí i vidět.''

Snažíte se také o to, aby se takzvaná vážná hudba těšila větší popularitě? Jde to vůbec?
To je těžká věc. Vážná hudba už tím, že se řekne ,,vážná'', má punc čehosi zkomírajícího vedle té ,,populární''. Moje zkušenost je taková, že každý, kdo jednou přijde na dobrý koncert klasické hudby, je nadšen a má pocit, že se mu dostalo kvalitního zážitku. Lidé, kteří přijmou mé osobní pozvání, mi často říkají: ,,Jé, já nebyl na koncertě od základky a ono je to dobrý!'' Klasická hudba má svůj určitý okruh posluchačů a věřím, že se jejich řady rozrostou o mladé publikum. To je potřeba zaujmout v konkurenci nesčetných zábavních lákadel a nabídnout mu alternativu vedle virtuálních a vyumělkovaných produktů dnešní doby.