Devatenáct let již existuje plzeňské komediální Divadlo Pluto. Mezi protagonisty prvního představení, kabaretu na motivy Němcových soudniček Až se trefila aneb Jak se válčí na pavlači, patřili principálka, dramaturgyně a herečka Jindřiška Kikinčuková a její manžel, herec a režisér Pavel Kikinčuk, kteří jsou duší úspěšného souboru dodnes.

První představení Pluto odehrálo 6. dubna roku 1999 v Lochotínském pavilonku. Začínali jste v šesti lidech a prakticky z ničeho. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Jindřiška: S určitou nostalgií, protože i když tehdy bylo všechno velice skromňoučké a chyběly korunky, byli jsme jeden za všechny a všichni za jednoho. Všichni stavěli scénu, sháněli kostýmy, připravovali stoly a židle v sále, prostě všichni dělali všechno. Dnes už to tak není. Herci jen hrají a každý se stará o to své.

Pavel: Navíc nebylo lehké získat diváky. Dosáhnout toho, aby se o nás vědělo, aby lidé na nás chodili. Dnes míváme většinou vyprodáno, i na dva měsíce dopředu.

Není divu. Za ta léta vaše divadlo nabídlo 27 titulů a je z čeho vybírat. Které představení považujete za nejúspěšnější? Jsou to Švejkyjády, které přinesly doslova životní roli Přemyslu Kubištovi?

J.: Určitě patří k nejúspěšnějším, ale vybrat ze všech jen jeden titul si netroufám. Před lety jsme vyhlásili diváckou anketu a k našemu údivu jednoznačně vyhrálo kabaretní představení Letem světem s kabaretem. Prostě máme svůj osvědčený kmenový repertoár a na něj se nabalují nové tituly. Třeba takový Mejdan manželek šílených hrajeme deset let a vždycky na něj máme vyprodáno.

V názvu jste mívali kabaretní a šantánové divadlo. Časem toto označení nějak vymizelo…

P.: Leckdo už dopředu reagoval tak, že šantán není jeho parketa, a ani neměl zájem vidět, co vlastně hrajeme. Navíc jak se náš repertoár časem rozšiřuje, přesnější charakteristikou se stalo divadlo komedie.

J.: Od začátku chceme dělat výlučně komediální žánr. Ale po vzoru někdejších kabaretů a pražského divadélka Větrník jsme zvolili stolovou úpravu. Aby si lidé dali něco k jídlu a pití a k tomu se bavili hezkým programem. Naším cílem od začátku bylo doplnit plzeňské kulturní spektrum formou, kterou nikdo jiný nenabízí. Hrajeme i mezi stoly, což stírá bariéru mezi hledištěm a jevištěm. Vzniká tak skvělá rodinná atmosféra, jako když se sejde parta přátel ve velkém pokoji a začnou se společně bavit.

Nebojíte se ani velice náročného repertoáru, který je doslova plněním hereckých snů. Od vaší úpravy Nitušky až po Gogolova Revizora a My Fair Lady. Nenasadili jste si tím laťku tak vysoko, že už v budoucnu nepůjde přeskočit?

J.: Domnívám se, že každou laťku lze ještě posunout, ale i shodit. A krásné je, že nikdy předem nevíte, do čeho jdete. Až diváci jsou odrazem naší snahy.

P.: V divadle je to stejné jako v životě, nemůžete být pořád jenom na vrcholu a počítat jen s úspěchy… Ale věříme, že máme ještě co nabídnout.

J.: Velkou výhodou je, že při divadle výborně funguje jeho klub přátel, finančně posilovaný Plzeňským krajem. Jinak bychom těžko mohli dělat různé minifestivaly, chystat tak zajímavé tituly a snažit se posouvat tu naši laťku stále výš.

Jaká bude 28. premiéra?

J.: Sáhli jsme po hře Splašené nůžky, která se v USA dostala počtem odehraných repríz do Guinnessovy knihy rekordů. Jde o detektivní komedii, kde vedle herců hrají klíčovou roli diváci. Viděla jsem ji v podání pražského Divadla Kalich a po počátečních rozpacích jsem byla nadšená stejně jako další kolegové. Už se moc těšíme…

P.: … a zároveň jsme napjatí, jak do toho s námi diváci půjdou, jak se nám podaří vtáhnout je do děje.

A na co se můžeme ještě těšit?

J.: Letošek přináší řadu významných výročí. V listopadu si připomínáme i sté narozeniny Miroslava Horníčka, skutečného boha inteligentního plnohodnotného humoru. Léta již hrajeme ve své úpravě, k níž nám dal požehnání, jeho Dva muže v šachu. Na uctění jeho památky jsme si připravili jeho úpravu Labichova Slaměného klobouku – v naší úpravě, se spoustou popěvků, ale se zachováním úžasné poetiky a humoru pana Horníčka.

Co by vám udělalo největší radost?

P.: Kdyby konečně kulturní komise města Plzně prozřela tak, aby Pluto už pro ni ve svých žádostech o podporu  přestalo být neviditelné a jako projev uznání za bezmála dvacetiletou činnost konečně získalo stálou dotaci jako jiná divadla.

J.: Stálá věrnost a spokojenost vzrůstajícího počtu diváků a kdyby se konečně našel patron, který by třeba za Pluto platil nájem nebo sponzoroval  slevu vstupenek pro seniory a mládež…