Zbytky iluzí, útlá kniha plzeňské autorky Jitky Prokšové, se právě objevila na pultech knihkupectví. Jde o prvotinu, která ovšem netrpí dětskými nemocemi – důkazem jsou ohlasy prvních čtenářů. Téměř okamžitě se knížka z nakladatelství NAVA Plzeň dokázala zařadit k žádaným titulům. „Velmi emo– tivní a napínavý příběh se dá zvládnout na jeden zátah,“ vyjádřila své dojmy jedna z čtenářek. Ale ať své dílo představí sama autorka.

Kniha Zbytky iluzí je vaší beletristickou prvotinou. Co bylo podnětem k tomu pustit se do jejího psaní?
Podnětů bylo jistě několik. Možná nejdůležitějším z nich – čas. Před několika lety jsme totiž s kolegy z katedry začali vytvářet soubor učebnic fyziky pro základní školy. Práce to byla opravdu náročná, a proto jsme se snažili v autorském kolektivu vzájemně prostřídat, aby každý z nás měl alespoň chvíli na vydechnutí a nabral tak nové síly. Když se stalo, že jsem přišla na řadu i já a měla nazpět svůj volný čas, najednou mi začalo psaní chybět. Především psaní krátkých úvodních textů – jakýchsi minipříběhů, které měly v učebnici sloužit k motivaci žáků. A tak jsem začala přemýšlet o tom, že bych se o napsání nějakého „skutečného“ příběhu ze života mohla pokusit.

Měla jste najednou prostě čas…
Ano. A také si pamatuji, že v té době jsem četla prózu od jedné americké spisovatelky, která ve mně budila jen samé záporné pocity. Ptala jsem se v duchu po smyslu vydání takové knížky a říkala jsem si, že příběhy se snad dají psát i jinak… Pak jsem jednoho dne potkala svou známou, která se právě vracela ze srazu absolventů bývalé plzeňské techniky. Zastavily jsme se spolu a ona mi otráveně vyprávěla, že po dvou hodinách ze srazu utekla, protože nechtěla poslouchat jen řeči o penězích a rozvodech. Když jsme se rozloučily, napadlo mě, co kdyby se však to setkání bývalo uskutečnilo na takovém místě, ze kterého by nebylo možné jen tak jednoduše odejít. Ještě ten večer jsem si sedla k počítači a svůj nápad zkusila realizovat.

Název knihy je atraktivní a dá se předpokládat, že zejména mezi ženami může vzbuzovat jisté emoce. Hlavní hrdinkou je také žena. Věříte, že text dokáže oslovit i mužské čtenáře?
Vzhledem k tomu, že na odlehlém statku v Novohradských horách nakonec zůstane ve sněhové kalamitě uvězněná jediná žena se šesti muži a že osoby se ve vyprávění střídají, je zřejmé, že mužští čtenáři by se mohli v některých postavách najít. Ostatně nedávno mi napsal krásný mail jeden známý – říká v něm, že za všechny postavy z knihy si dokázal dosadit někoho ze svého okolí a že jejich charaktery jsou skutečně „opsány ze života“. To mě opravdu potěšilo.

Příběh nemá happy end a vůbec osudy hrdinů nejsou moc optimistické…
To je pravda, ale na druhou stranu – jen málokdo z nás prožije bezproblémový, neustále optimisticky laděný život… Jsou chvíle, kdy přijdou vzájemné neshody, kdy se nevyplní naše očekávání. Kdy se vyhrotí jindy běžná situace ve zdánlivě spokojeném manželství. Je otázkou, jak se s tím kdo vypořádá. Všude kolem sebe vidím spoustu rozpadlých nebo právě se rozpadajících vztahů. Ano, je to místy smutné čtení, ale myslím, že je to o nás…

O vašich vrstevnicích, nebo nás všech teď a tady?
O nás čtyřicátnících, kteří jsme ve dvaceti tak pospíchali do manželství, abychom v pětatřiceti čtyřiceti letech hledali nové vztahy, znovu toužili po lásce… Po lásce, která se z toho původního svazku kamsi vytratila. Je možné, že jsme o ni dost nepečovali. Ti druzí, kterým vztahy vydržely, se třeba jen pousmějí nad prohrami svých vrstevníků. Ale kdo může soudit druhého?

Chystáte se v psaní prózy pokračovat?
V poslední době mě tenhle můj „nový“ koníček docela pohltil. Dřív jsem si po večerech ráda vzala dobrou knížku, teď spěchám k počítači, abych pro sebe ukořistila alespoň chvilku na psaní. Je pravda, že má fantazie mi pak kolikrát znemožní klidně usnout…

Píšete opět o vztazích?
To, co teď píšu, je příběh ženy a muže, jejichž osudy se propletou až ve středním věku. Každý z nich však od vzájemného soužití očekává něco úplně jiného. Přiznám se, že jsem se přitom nechala inspirovat jednou známou – snad tibetskou – moudrostí: nadchne-li se člověk vlastní důležitostí, stane se z jeho cesty zeď. Když se podíváte na současnou politickou scénu, je to souvětí víc než pravdivé. Ale nepůjde o žádné politické souvislosti, naopak bude to – jak říkáte – opět o vztazích.