Úryvek prózy ještě pod názvem Tři tváře února otiskl v loňském roce plzeňský literární měsíčník Plž. Vydavatel posléze pojmenování změnil v obavách, že by původní název mohl evokovat představu února roku 1948. Děj Sojkova románu se sice odehrává v době současné či zcela nedávné, ale původní titul by dozajista lépe vystihoval strukturu příběhu členěného autorem do tří kapitol: Únorové domy, Únorové stoly a Únorová lože.

Čerstvý držitel Ceny Bohumila Polana v novém románu volně navazuje na svou prozaickou prvotinu Podzimní lidé. Vypráví přitažlivý příběh čtyř mužů obývajících vilu na okraji města a zároveň čtyř outsiderů protloukajících se životem tak trochu na okraji společnosti. Autor na sebe programově nijak neupozorňuje. Příběh sděluje pokorně z pohledu jednoho z hrdinů prózy Štěpána, ale činí tak s jemným, leč viditelným autorským odstupem, kterým veškeré vyprávění objektivizuje. Dramatické plynutí událostí v jádru zcela obyčejných působí na všech stránkách knížky poutavě a přesvědčivě a s již zmíněnými poetizujícími popisy míst a situací tvoří kompaktní celek.

Tři z protagonistů Podzimních lidí Štěpán, Tichej a Julek dospěli bez rodin, partnerek a většinou i bez zaměstnání do Kristových let. Stále ctí vzájemné přátelství, pozvolna navazují další vztahy s vrstevníkem Bárou a starším spolubydlícím Marianem, stále zahánějí melancholii pivem či vínem, ale především vytrvale hledají sebe sama. Vyrovnávají se s malostí a průměrností jak svojí, tak i toho, co vidí kolem sebe. Netrpí pocitem ublíženosti, berou realitu takovou, jaká je. V „podzimních dnech“ byli ještě plni nadějí, ale v „únoru“ jaksi už dospěli a pocit samoty chápou jako nedílnou součást svého života.

Kniha vrcholí dvěma bezmála apokalyptickými výjevy a zdá se, že právě teď něco neodvratně končí a něco nového už musí započít. Co to bude, nám Sojka možná sdělí ve svém třetím románu Spálený srpen, který má již v rukopisu dokončen. Snad něco prozradí i 20. února jako host večera v plzeňské kulturní kavárně Jabloň.