Jak se vám podařilo získat nejnovější hru Václava Havla hned v roce její světové premiéry?
„Velmi prostě. Hru jsme četli hned, jak ji autor dopsal a zveřejnil. Líbila se nám, požádali jsme o souhlas s jejím provozováním agenturu, která Václava Havla zastupuje, a souhlas jsme dostali. Autor sám měl pouze jedinou podmínku, a sice že první provedení se bude konat v Praze, tehdy bylo ještě ve hře Národní divadlo. My děláme dramaturgický plán s velkým předstihem, takže už asi rok a půl víme, že Havlovo Odcházení bude mít premiéru 20. prosince 2008.“

Kolikátou autorovu hru uvádíte na jeviště?
„Odcházení je moje čtvrtá režie her Václava Havla, ale vlastně teprve třetí představení. Po Pokoušení, které jsme v Plzni uvedli v roce 1990 v české premiéře, jsem o deset let později režíroval v Divadle na Vinohradech dvě jeho aktovky – Rodinný večer a Vernisáž. Byli jsme s nimi nejen na festivalu v Plzni, ale také na velkém mezinárodním festivalu v Avignonu. Krom toho, neb mám tohoto autora velmi rád a jeho hry mě baví, je poměrně často připravujeme v rámci výuky na Divadelní fakultě AMU s mými studenty.“

Dovolil byste si stručně shrnout, která hra je vám čím blízká?
„Když režisér připravuje inscenaci, tak samozřejmě je – a dokonce musí být – do předlohy i do herců zamilovaný, protože jinak by to ani nemohl pořádně dělat. Takže v této chvíli je mi pochopitelně nejbližší Odcházení. Ale v rámci přípravy jsem přečetl skoro všechny Havlovy předchozí hry znovu a musím říci, že nejenom neztrácejí nic ze své aktuálnosti, ale že v jistém smyslu dnes mohou být ještě živější. Ukazuje se, že to nejsou hry pouze o totalitě a nějakých společenských mechanismech, které nás drtí, ale že to jsou hry mířící k existenciálnímu obsahu, odrážející naši nejistotu ve stále komplikovanějším světě. A tato naše nejistota vyvěrá mimo jiné z pocitu, že nevíme, co které jevy kolem nás ve skutečnosti znamenají, co z nich je realita a co jenom její odraz.“

V čem je pro vás zvláštní a originální Odcházení?
„Odcházení je hra napsaná zralým autorem, hra, v níž se odráží hluboká, složitá a vrstevnatá osobní zkušenost člověka, který prošel všelijakými životními peripetiemi. A v tomto smyslu je to hra o osudu člověka od jeho narození až po ztrátu pozice, která se zdála neotřesitelná. Hlavní linii hry tvoří osud významného politika, který si dlouhá léta užíval moci a nyní svou pozici opouští. A jak ztrácí pozici, tak ho i zvolna opouští okolní svět, nebo se tento okolní svět kolem něj rozpadá. Autor se prostřednictvím příběhu ptá, do jaké míry jsme schopni unést všechny zvraty osudu a hlavně do jaké míry v nás po dlouhých letech prožitých ve všelijak složitých okolnostech zůstává uchována mravní integrita.“

Čím především je tedy tato hra?
„Odcházení by mělo být existenciálním obrazem jednoho lidského osudu i světa v širším slova smyslu, na téma ztráty nejenom pozice společenské, ale také pozice osobní, na téma ztráty vlastních sil. Na téma, co po člověku opravdu zůstává, zda to, nač kladl důraz ve svém životě, obstojí tváří v tvář tomu, že konec konců jste ve vesmíru sami a odpovídáte sami za sebe.“

Říká se, že to je zřejmě pro nejširší publikum nejpřístupnější z Havlových her. Je to pravda?
„Myslím, že kolem Havlových her se vytvořil jakýsi mýtus nepřístupnosti pramenící z toho, že jeho hry ve skutečnosti zná nebo vidělo na jevišti jen málo lidí, k ostatním dolehly pouze jakési zkreslené pověsti. Je to trochu podobně jako s Leošem Janáčkem v Čechách, byť ten příměr je možná příliš prudký. Také mnozí lidé tvrdí, že mu nerozumí, ale když slyší jeho hudbu, neubrání se dojetí.“

Takže jakákoli obava z autorových her je zbytečná…
„Havlovy hry samy o sobě nejsou ničím nepřístupné. Vycházejí z reálného světa a tento reálný svět všelijak obracejí. Část té pověsti vznikla také tím, že některé inscenace kladou přílišný důraz na jejich grotesknost, nebo lépe řečeno na jejich zvláštnost. Ale pravý půvab těch her vynikne tehdy, když se inscenují v rovnováze mezi opravdovým vnitřním světem člověka a uměleckou formou, která je přítomna. Ostatně stejně tak musí být přítomna ve všech jiných hrách všech jiných autorů. Neřekl bych tedy, že Odcházení je přístupnější, ale zřejmě patří k atraktivnějším hrám prostě proto, že je v něm hodně postav, je dynamické a že kromě toho – což je u Havla vždycky důležité – klade důraz na činoherní divadlo, to jest divadlo založené na textu. Je tam řada akcí a detailů, které text různě ozvláštňují, zpochybňují, vyvracejí a nazírají z jiných úhlů.“

Divadelníci nechtějí nic předem zakřiknout. Ale přesto – jak se daří při zkouškách?
„Zkoušky jsou samozřejmě vyvrcholením přípravy celé inscenace, lze k tomu snad říci to, že herci zkoušejí s velkým zaujetím, je cítit, že jim na inscenaci mimořádně záleží. Že rozumí tomu, o čem postavy vypovídají, a že cítí aktuálnost textu. Krom toho věřím, že se nám podařilo najít takové inscenační řešení, které důsledně vychází z předlohy a zároveň bude v něčem překvapivé – i pro autora samotného.“

Měl jste – kromě světové premiéry v Praze – možnost vidět některou další inscenaci Odcházení?
„Ano, možnost jsem měl, ale žádnou další inscenaci jsem neviděl – a to záměrně. Někdy se totiž stává, že když jste viděli příliš mnoho inscenací jedné hry, snažíte se pak za každou cenu nalézt „jiné“ řešení. Ale důležité je najít vlastní řešení a netrápit se tím, jestli jiný režisér jiné inscenace náhodou nepřišel na totéž.“

Jaký je váš hlavní inscenační záměr? Sloužit autorovi? Zdůraznit aktuálnost? Nebo nadčasovost?
„Můj hlavní inscenační záměr je připravit inscenaci, která bude stejně zajímavá pro autora, režiséra, scénografa, herce, autora hudby jako pro všechny diváky. Na divadle si totiž cením toho, že vzniká v představě diváka, kterému je předkládán průsečík nejrůznějších pohledů na svět všech spoluautorů inscenace, od spisovatele až po herce nejmenší role.“

Provedl jste v textu nějaké úpravy? A pokud ano, konzultoval jste je s autorem?
„Žádné zásadní úpravy v textu nejsou. Autor viděl jednu ze zkoušek a kromě toho jsem s ním při přípravě inscenace vedl obsáhlou diskusi, abych co nejlépe pochopil záměr a na základě toho mohl přemýšlet, co s tím budeme dělat sami dál. Text se mi líbí a nepotřebuji ho nijak upravovat.“

Jste ředitelem, ale zároveň stále režisérem. Co vás ještě čeká do konce sezony?
„V této sezoně hodlám připravit ještě jednu inscenaci, a to Shakespearova Romea a Julii. Už se těším, až se na ni začnu po premiéře Odcházení těšit. A ještě ke zmíněnému propojení mých „rolí“: zkušenost potvrzuje, že nejlépe fungují divadla, v jejichž čele stojí výkonní umělci. Mimo jiné také proto, že jejich autorita nevzniká v divadle jen institucionálně, ale také tím,
co umí.“