Vzdělání si doplnila studijními pobyty na mistrovských kurzech u profesorů Andreje Kucharského z Mnichova a Iriny Kondratěnko z Lotyšska. Je držitelkou ceny Českého hudebního fondu. Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí. Je členkou Originálního hudebního divadla Praha, kde se již přes dvacet let věnuje interpretaci díla Antonína Dvořáka. Byla sólistkou divadla Le Grand Théâtre du Puy du Fou ve Francii.

První den příštího roku se v Měšťanské besedě představíte plzeňským divákům na Novoročním gala spolu s Cimbálovou muzikou Milana Broučka a Plzeňskou filharmonií. Jak vzpomínáte na svoje první vystoupení v Plzni, roli Carmen v roce 1991? 

V mých osmnácti letech mě vzala moje paní profesorka zpěvu Svatava Šubrtová na konkurz tak říkajíc 'na čumendu', abych viděla, jak taková věc probíhá a co mě v budoucnu přibližně čeká. Předzpívat jeli mí dva starší spolužáci, ti se jeli ucházet o angažmá nebo roli do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Seděla jsem v rohu a pozorovala, jak je tehdejší pan šéf plzeňské opery, všemi milovaný Pepíček Chaloupka, zkouší u klavíru. Když oba dozpívali, koukl na mě a povídá, ať mu jdu taky něco zazpívat. Zrovna jsem uměla Habaneru, nejslavnější árii z Carmen od Bizeta. Tak jsem ji jen tak mimo soutěž zazpívala. On povídá, že jestli chci, můžu si střihnout celou roli, ale to bych se jí musela naučit za tři měsíce, kdy je termín představení, který by mi mohl dát. Nadšeně jsem souhlasila, netušila jsem v té době, že jak moc je role Carmen obsáhlá po všech stránkách. A uměla jsem přeci už jednu písničku. Paní profesorka byla na rozpacích, stála tam poměrně vyděšeně, ale ten experiment ji lákal. Nakonec souhlasila a uvolila se, že mě připraví. Následující tři měsíce jsem prožila intenzívně s Carmen. Učila jsem se a trénovala ve dne v noci. Byl to výslovně šibenční termín. Ale naštěstí miluji hozené rukavice, a tak jsem vše zvládla. Za tři měsíce od předzpívání jsem skutečně stála na jevišti a zpívala v korektním představení titulní roli. Na to, že jsem ještě předtím v životě na jevišti nestála ani nezpívala s orchestrem, ani v paruce, kterou mi nacpali na hlavu a přes uši a já skoro zpočátku skoro nic neslyšela, na to všechno to byl, myslím, slušný výkon. Vydržela jsem až do konce a ohlasy nebyly špatné. Pro mne samotnou mělo toto všechno nenahraditelný efekt vysoko položené laťky hned ze začátku mé kariéry. Protože vše, co jsem později mohla srovnat s touto 'kládou' na počátku, se jevilo jako slabý odvar, a proto mi nikdy nic nepřišlo nezvládnutelné.

Myslíte, že titul nejmladší Carmen v historii české opery vám ještě někdo někdy odpáře? Vadí vám, že vás lidé s touto rolí stále spojují?

Tento titul je takový pro mne malinko 'v nadsázce'. Vlastně pro mne zase tolik neznamená, co se významu pro mou skutečnou práci týče. Je to taková raritka. Pravdou je, že jsem si ho vysloužila poctivě, takže není důvod, aby mi to jakkoli vadilo. Navíc lidé milují tituly, škatulky, označení. Takže pokud to takto vyhovuje a použije se v nějaké souvislosti s mou prezentací, jsem s tím srozuměná. A navíc vlastně toto označení atraktivní je.

Máte nějakou vysněnou roli?

Já takhle vlastně vůbec nepřemýšlím. Spíše se zabývám možnostmi, jak by se dalo zpracovat nějaké dané téma, nebo reaguji na nabídky příjemných a smysluplných spoluprací. Tím se dostávám do situace, že se hodně cestuje. Je potřeba se za posluchači přepravit, ať už je to kamkoli. Procestovala jsem kousek světa díky koncertům a jsem za to velmi vděčná. Je to něco, co na tomto svém povolání miluji, že vás posouvá nejen k osobnímu růstu, ale i napříč zeměpisným délkám a šířkám. Je to svobodné povolání v plném rozsahu toho pojmu. A to je skvělý pocit. Co se týče zemí, kde jsem měla koncerty, je to tak, že společný jmenovatel je spokojenost publika a tím i mé naplnění. To je smysl mé práce. A tak to naštěstí bylo, ať už jsem zpívala v Evropě, nebo třeba v Káhiře, Dubaji či Maroku. Lidé jsou všude stejní, milují hudbu, a když s nimi komunikujete, necítíte žádné společnské ani náboženské předsudky. Prostě se radujeme ze společně prožitého času s krásnou hudbou a to naprosto stačí. Vždycky si říkám, proč by to takhle už nemohlo zůstat, proč to vždycky někdo pokazí svými osobními mocenskými zájmy a ty lidi, kteří se spolu přeci normálně domluví, zblbne natolik, že je nakonec na světě tolik krvavých konfliktů. A jsou to stále ti samí lidé.