Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Díky vám všem, kdo jste součástí mého života

Plzeň - Soprán půvabné Mimi z Bohémy nebo Rusalky se během let proměnil v barevně okouzlující a zvukově plný mezzosoprán dramatické Eboli z Dona Carlose.

28.6.2010
SDÍLEJ:

Téměř plné čtvrtstoletí byla Alena Žáková sólistkou operního souboru v Plzni. Nyní má čas rozvíjet i další své vlohy než jen pěvecké – k přátelům už dávno patří také kůň MarinusFoto: Soukromý archiv

To jsou jen tři z rolí, které na operní scéně Divadla J. K. Tyla vytvořila Alena Žáková. Sólistkou plzeňské opery byla v letech 1977 až 1981 a 1988 až 1999. Úspěchy prožívala také na jevištích a koncertních pódiích v Drážďanech, Praze i Ostravě, ale k západním Čechám má dodnes nejblíže. Narodila se přesně před šedesáti lety – 30. června roku 1950 a rodinnými pouty je spjata s Klatovy. S plzeňským hudebním životem byla neodmyslitelně spojena celé čtvrtstoletí – a je vlastně dodnes, i když je v Plzni nyní jen vzácným hostem.

Co začít výjimečně trochu pozpátku? Řekněte, zda dosud zpíváte, čemu se v současnosti věnujete?
Ano, zpívám. Bez zpěvu si nedovedu život představit. S hlasem přicházíte na svět, a pokud zpíváte dobře, měl by vydržet svěží hlas až do vysokého věku. Převážně se věnuji koncertům doma i v zahraničí a také charitativním projektům pro všechny, kteří potřebují pomoci. V soukromém životě jsem doslova propadla počítači, zvláště PC grafice, které bych se chtěla věnovat více než dosud. Připravuji vydání knížky Můj život s Ajou, veselé i smutné povídání mého přítele, více než čtrnáctiletého Toníka, pejska z plzeňského útulku. Je to pohled pejska, jak vidí nás dvounožce, jeho vjemy, zážitky, které jsou nejen rozpustilé, ale leckdy nutí k zamyšlení o zodpovědnosti, empatii a lásce ke všemu živému. Nyní mně zabírá mnoho času i příprava velkého projektu na pomoc handicapovaným, multižánrový koncert Pomáhejme tam, kde je třeba. Takže o dovolené a oddychu mohu zatím jen snít…

Po odchodu z Divadla J. K. Tyla jste poznala kus světa. Které zážitky, jež jste si přivezla. byly silnější – umělecké nebo cestovatelské?
Po odchodu z Plzně jsem byla nucena se postavit na obě nohy a vkročit do reálného života. Není to lehké, musíte se naučit spoustě věcí, kterých jste ve skleníku zvaném divadlo ušetřeni. Postarat se nejen o sebe, ale i vybírat dobré agentury, v případě nutnosti se pohybovat i v oblastech, jako jsou sociální práva, jistoty, smlouvy a podobně. Každá chyba se krutě platí. Bohužel se kolem vás nepohybují vždy lidé, kteří milují hudbu. Milují především peníze a vy musíte rozlišit, zdali se stanete ,,jejich“ nástrojem. V případě pocitu, že není vše tak, jak bych si přála, raději řeknu ne, děkuji. Co se týká cest do zahraničí, máte-li koncert, vůbec nepřichází prohlídka města, výlety či zájezdy v úvahu. Musíte být večer fit, vaše okolí zajímá váš výkon, nic jiného. Jste cizincem, i když vřele přijatým, ale očekává se, že budete lepší než tamější umělci. A je-li tomu tak, potom obecenstvo neváhá a žádá nejen přídavky, ale třeba vám vstoje poděkuje s pověstným bravo. Není to týmová práce, nýbrž individuální. Tyto zážitky jsou pro mne velkou motivací. Takže výlety a cestování? Raději čistě soukromě.

Jaké místo má ve vašem nynějším žebříčku životních hodnot divadlo, opera, zpěv?
Tohle je možná nejtěžší otázka. Byla doba, kdy jsem si bez divadla, dennodenní dřiny a zkoušek neuměla představit náplň dne, běh života. Mohu říci, že jsem v divadle prožila nádherné chvíle s vynikajícími kolegy, kdy i zkoušky byly svátkem. Ale cítíte-li, co přináší život, že je čas v nejlepším odejít a změnit působiště, udělejte to. Každý z nás má v sobě mnoho schopností a talentů, o kterých nevíme, neboť není čas je rozvinout. A najednou se před vámi otevřou dveře. V každém věku, za každých okolností. Je to výzva: Ukaž, co dokážeš… Opera je nádherný žánr. Není mrtvý, jak mnozí myslí. Neživotnou operu můžeme udělat jen sami – svým přístupem, odejmutím emocí, které k opeře patří. A ve zpěvu méně ,,koumejme“ nad tím, co a jak ,,tvořit“, ale snažme se získat tak dobrou techniku, že zpěv bude denní radostí, naší vrozenou přirozeností. Hlas je velký dar a nikdo nemá právo tento ,,nástroj ze všech nejkrásnější“ zničit. Za to, že mohu stále zpívat, vděčím své paní profesorce Miluši Dvořákové, emeritní sólistce Národního divadla, a paní profesorce Marii Vojtkové–Paříkové. Obě byly zářným příkladem mladých hlasů, svěžích do vysokého věku…

Nebudou mít vaši příznivci přece jen častější příležitost slyšet váš hlas z plzeňských koncertních pódií?
To záleží na možnostech a pozvání. Na podzim bych ráda udělala akci k mému životnímu jubileu, bude–li možno opět v Plzni, a to za účasti svých kolegů, které jsem měla a mám stále v srdci. Rovněž by bylo mým přáním reprízovat i v Plzni charitativní koncert Pomáhejme tam, kde je třeba.

Vaše podání Bizetovy Carmen ani nepotřebovalo jeviště, vystačilo si s nuancemi hlasu, pěveckým výrazem, koncertní mimikou a gesty. Mrzí vás, že jste na operní scéně nevytvořila více mezzosopránových rolí, jako byla třeba Eboli či Kabanicha z Káti Kabanové?
Další otázka ,,na tělo“. Ano, mrzí. Mým přáním, jelikož mám státní zkoušku z francouzštiny, bylo vytvořit právě Carmen, která mně v Plzni nebyla dopřána. Vysněná role všech mezzosopranistek, ať začínajících či starších. A tak často stejně interpretovaná jako femme fatale bohužel většinou již od počátku. Hýřící gesty, velkými tóny, vlnící se v bocích… Myslíte, že s tím lze vystačit celou operu? Rozhodně ne. Carmen je skvěle napsaná, cítíte v ní vrozenou inteligenci, její schopnost si s muži hrát, manipulovat, leckdy jde až za hranici, ale ne vždy pudově… Miluje – jako každá silná osobnost – svobodu, pohrdá každým, kdo není tak silný jako ona sama. A vstříc smrti jde vědomě. Svoboda nebo smrt… Jistě, Eboli je také nádherná role, především extrémně těžká pěvecky. Měla jsem možnost si ji zazpívat mimo jiné i ve Státní opeře Praha s dirigentem Jiřím Malátem. A Kabanicha? To byla role, kterou jsem nechtěla. Kabanicha vážící padesát tři kilogramů – asi bych se sama sobě dovedla zasmát. V očích diváků a rovněž i v mých zůstane nepřekonatelnou Kabanichou paní Naděžda Kniplová v Národním divadle. Já byla pro operu Káťa Kabanová jistě víc Varvarou, ne Kabanichou, i když tato postava má velký prostor a kritika mne velmi vřele přijala. Musím poděkovat panu režiséru Janu Kačerovi, že Kabanichu pojal jinak, než je zvykem. Tím mně velmi pomohl.

Na které své velké role z Plzně i odjinud vzpomínáte nejčastěji? Nebo se díváte raději stále dopředu?
Zvláště na ty, jimž říkám ,,první lásky“. Na Mimi, Paminu, Rusalku, Arabellu, Agátu, Markétu, Miladu… A s nimi na jména, která nezapomenu. Dirigenti Ivan Pařík, JUDr. Karel Vašata, Bohumír Liška, Josef Chaloupka, režiséři Inge Švandová– Koutecká, Oldřich Kříž a mnoho dalších.

Pěstujete přátelství, která jste v Plzni uzavřela?
Jistě, v Plzni mám řadu přátel – kolegů i lékařů, kterým chci také poděkovat, že jsem pořád ,,provozu“ schopna. A ti, kteří žijí, zpívají, se určitě objeví na plánovaném koncertu k mému životnímu jubileu. A ti, co jsou již v uměleckém nebi, nás budou ,,pečlivě sledovat“. Protože i oni mají velikou zásluhu na tom, že jsme zpívali, zpíváme a věřím, že ještě vydržíme…

Setkáváte se dosud jako pěvečtí kolegové s manželem – Milošem Ježilem?
Samozřejmě, jsme – jak se říká v pěvecké hantýrce – sezpívaní, zvyklí se poslouchat. Víme, co udělá druhý, jak se cítí pěvecky i zdravotně, ladíme k sobě dobře i postavami a barvou hlasů.

Co si přejete ke svému životnímu jubileu? A hodláte vy sama s těmito narozeninami něco ve svém životě měnit?
Asi se budu opakovat a řeknu, že sobě i všem dobrým lidem přeji hlavně zdraví. Nejsme–li zdraví, nemůžeme dělat nic, nebo jsme velmi omezeni. Přála bych nám všem, aby společnost byla vzájemně laskavější, empatičtější, probudilo se v lidech více sociálního cítění. Nikdo z nás neví, jak malá chvíle stačí, aby byl odkázán na pomoc jiných. Opeře v Plzni přeji, aby zůstala zachována a prosperovala tak, jak tomu bylo vždy. Važme si každého, kdo dobrovolně zvolí řeholi operního zpěváka, ať sólisty či pěvce ve sboru, každého muzikanta. Je v tomto rozhodnutí více lásky než peněz, a tak tomu bude ještě dlouhá léta. Mým přáním by bylo dál předávat to, co nás naučili naši profesoři zpěvu, dalším generacím. Zda tomu tak bude, nezáleží jen na mé osobě. A jestli něco vědomě měnit? Nevím, třeba čas bych ani vracet nechtěla. Mám tolik nádherných a přitom různě barevných vzpomínek. Díky vám všem, kteří jste byli a jste součástí mého života.

Autor: Petr Dvořák

28.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
V Privamedu se otevírá Centrum mamografického screeningu
2

V Privamedu se otevírá Centrum mamografického screeningu

Policie kontroluje kotoučky z tachografu. Ilustrační foto.

Šoféři nedodržují přestávky

Naši prvňáci ze 7. ZŠ Plzeň

Plzeňsko - Ve středu 18. října najdete v Plzeňském deníku prvňáky ze 7. ZŠ Plzeň. Nezapomeňte si koupit noviny.

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

Povinné ručení by mělo podražit. Důvod je prostý, už delší dobu nevydělává a pojišťovny na něm navíc tratí. Kdo zdražení pocítí nejvíce a kdy k němu vlastně dojde, vysvětluje Zbyněk Kuběj, analytik neživotního pojištění Partners.

Nejslavnějšího rodáka Dobříče už připomíná pamětní deska

Dobříč – Malíř a ilustrátor Václav Karel se narodil v roce 1902.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení