Gabriela Demeterová je žena činu. Jak říká – musí stále hledat něco nového. A tak se světoznámá houslistka sbírající ocenění doma i v zahraničí zabývá i historií, památkami a je přesvědčena, že jednou bude mít své žáky, aby mohla předávat zkušenosti. „Stejně, jako je mně předávali jiní,“ vysvětluje. Hraje také jako jedna z mála interpretů na housle i na violu. Dnes se představí publiku v Plzni koncertem v rámci 28. ročníku festivalu Smetanovské dny. Program je sestaven výhradně ze skladeb Antonia Vivaldiho a připomene 330. výročí jeho narození. „Vivaldiho Čtvero ročních dob jsem si udělala během let hodně po svém a moc se těším, že je můžeme v Plzni s Collegiem hrát,“ zdůrazňuje.

Váš plzeňský koncert je míněn jako pocta Vivaldimu. Vystupovat zde budete se svým Collegiem Gabriely Demeterové. Kdy jste vlastně soubor založila?

Je to už čtrnáct let, kdy jsem založila ten první. S tím jsem hrála deset let, pak jsem musela trochu reorganizovat lidi a vytvořila jsem tým, který mám dnes. Změnila jsem tehdy i název na Collegium Gabriely Demeterové. Je to ansámbl, který mi v podstatě plní mé barokní sny. Ačkoliv ten plzeňský koncert je čistě monotematický, Collegium není specializováno na baroko. Na jiných koncertech hraji například v první části barokní repertoár a v druhé romantický. Skladby mám speciálně zaranžované pro tento desetičlenný smyčcový ansámbl.

Řekněte něco bližšího o členech souboru.

Je to soubor lidí, kteří jsou buď koncertními mistry v našich předních orchestrech nebo jsou komorními hráči v našich předních komorních ansámblech. Všichni to děláme pro radost. Oni odpočívají tímto způsobem od své repertoárové vytíženosti, a navíc se tu také mohou realizovat.

Není tak trochu vaším osudovým autorem J. S. Bach? V roce 1993 jste na mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v Anglii získala kromě všech hlavních cen a titulu absolutního vítěze i zvláštní cenu za nejlepší interpretaci Bachových děl.

Je to takový můj terapeut. K Bachovi jsem vždycky tíhla podvědomě. Je to dokonalá a nadčasová hudba, mám k ní dokonalý respekt i úctu. Když si chci odpočinout a s houslemi v ruce srovnat myšlenky, hraju Bacha. Je to absolutní hudba, byl geniální a tvořil s obrovskou vnitřní pokorou. To je asi důvod, proč nás Bach uchvacuje. Je to trvalá hodnota. Ale jinak mám ráda i spoustu dalších autorů. Vždycky mě bavilo střídat styly i autory.

Měla jsem dojem, že se zaměřujete na baroko.

Baroko mám jako koníčka. Seberealizuji se v něm a odpočívám u něj od hudby 20. a 21. století. V té se už objevuje spousta disonancí. Struktura barokní hudby je naprosto čitelná, je tam řád, harmonie, ale přitom je tam prostor pro improvizaci, tedy vlastní invenci.

Na housle jste se učila od tří let. Nenapadlo vás někdy hrát na jiný hudební nástroj?

Ne. Tím, že jsem z rodiny houslistů – rodiče i prarodiče z matčiny strany byli hudebníci a hráli na housle, bylo všechno dané jaksi dopředu. Záleželo jen na tom, jaký budu mít talent. A když se ukázalo, že mi to jde, nebyl důvod uvažovat o změně. Housle jsou tak náročný nástroj, že dělat současně dobře ještě něco jiného dost dobře nejde.

Nechtěla jste někdy přestat?

Samozřejmě, že mě to někdy nebavilo a museli mě doma nutit. Měla jsem takové klasické dětství – cvičilo se i o prázdninách, děti na mě pohvizdovaly, abych šla ven, a já musela hrát. Měla jsem omezený časový limit, kdy můžu běhat venku a v jistém slova smyslu jsem žila v určité izolaci. Patřím přesně k těm dětem, které přijdou o dětství, a jsou proto také určitým způsobem vyčleňované ze skupiny. Na základní škole jsem byla prostě jiná. Měla jsem i jiný režim, i v rámci školní výuky jsem chodila v týdnu na hodiny a na přípravku na konzervatoř. Tím jsem promeškala i události ve třídě. A vadilo mi to. Nejspokojenější jsem byla až na konzervatoři.

Tam jste konečně zapadla mezi okruh lidí se stejnými zájmy…

Ano, měla jsem jiné kulturní zájmy než moji vrstevníci na základní škole a až na konzervatoři jsem se obklopila lidmi stejně starými jako já, kteří vyznávali obdobné kulturní hodnoty. Člověk, který vyrůstá v konzumním proudu a jehož rodiče nemají vztah ke klasice a kultuře obecně, nemůže za to, že se mu zdá hezké to, co slyší v rádiu. Mě diskotéka nezajímala, protože jsem byla vychovávána natolik kvalitní hudbou, že tehdejší populární hudba pro mě byla brak. Vyrostla jsem na Voskovcovi a Werichovi, na operetách a muzikálech.

Jak je to s povědomím o klasické hudbě mezi dětmi dnes?

Obávám se, že se vytrácí. Ale jsem optimista a myslím si, že se k tomu vrátíme zpátky. Zdá se mi totiž, že jsme pořád ve stádiu “vypuštění z voliéry“ a ještě pobíháme po pomyslném pralese a šílíme. Určitě se vrátí hudební výchova do školství ve větším rozsahu. Tudy, kudy se nyní státní školství vydalo, cesta nevede. Hodiny hudební výchovy se omezily a normální děti pomalu ani nevědí, kdo je Bedřich Smetana a co je cyklus Má vlast. Když jim řeknete Blaník, oni odpoví “kino na Václaváku“. Je samozřejmě fakt, že dřív jsme se při hudební výchově učili Internacionálu, což byl také paskvil. Ale hudební výchova by měla být součástí základního vzdělání.

Jakou roli v tom hraje rodina?

Je to hodně o rodině. Tam to všechno začíná a nelze to jen házet na stát a školství. Když nás rodiče vezmou jako malé děti do divadla, naučí nás jak se tam chovat, jak se oblíknout a zprostředkují nám kulturní zážitek. A čím dřív, tím líp – dětská divadla, loutkové scény. Jde o to, aby se děti naučily chodit do divadla a brát to jako přirozenost a samozřejmost. Stejně jako se naučíte čistit si ráno i večer zuby. A nejen divadlo nebo koncert, ale i kino. Já sama chodím strašně ráda do kina. Odreagovávám se tam.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala studovat před šesti lety hru na violu?

Viděla jsem v tom další výzvu. Já mám výzvy ráda a vždycky si před sebe kladu nějaké Mount Everesty. Dříve v 17. a 18. století byla běžná praxe, že houslista ovládal současně hru na housle i violu. Dnes je viola upozaďována a já jsem si říkala, že je to škoda. Přitom pro violu jako sólový nástroj byla napsáno spousta krásných věcí a mě hlavně fascinuje její zvuk. Mám totiž nesmírně ráda zvuk violoncella a viola je takový přechod mezi houslemi a violoncellem. Když jsem zjistila, že mi to jde, chtěla jsem posluchačům nabídnout něco nového. Takže na některých koncertech střídám housle i violu, aby mohli lidé porovnat zvuk obou nástrojů i kompozice. Natočila jsem i dvě desky v kombinaci housle, viola a obě mají nesmírný ohlas. I v zahraničí. Mám z toho velkou radost.

S barokem je spjat i festival Barokní perly Gabriely Demeterové, zaměřený nejen na podporu mladých hudebníků, ale i na podporu rekonstrukce historických objektů, v nichž se koncerty konají. Kvůli opravě památek jste založila i nadační fond. Co vás k tomu vedlo?

Mám za sebou šest let intenzivní práce na vlastním festivalu, teď jsem si musela dát z časových důvodů pauzu. Jsem ráda, že jsme benefičními akcemi mohli současně zprostředkovat mnoha lidem poslech krásné hudby a přivést na koncerty i vynikající zahraniční interprety. A podpořit tím také spoustu památek v západních Čechách, i když v tomhle směru musí samozřejmě udělat hlavní věc stát, nemůžeme jej suplovat. Ale my máme v republice tolik krásných kulturních památek a ani si jich nevážíme. A to je důvod, který mě k myšlence uspořádat takový festival přivedl.

Zprostředkovali jste tak i hudbu novým posluchačům.

Přesně tak. Každý nemůže jet za hudbou do Rudolfina. A tak jsme přijeli my. Když se třeba v kostelíku v Kozojedech udělal koncert a lidé stáli i venku… , tak to byla neopakovatelná atmosféra.

Existuje jedno určité místo, kde ráda hrajete?

Ne. Každý kostel, klášter, koncertní síň – všechno má své vlastní charisma. Stejně jako ráda střídám druhy koncertů i skladatele, tak střídám ráda i prostory. Otevírám se všemu a vážím si všech míst. Stejně krásné je pro mě hrát v Rudolfinu, v kostele v Kozojedech nebo kostelíku v Čečovicích.

Jak se vám hraje v Plzni?

Jezdím sem často a ráda. Plzeň je významná metropole a myslím si, že by si zasloužila krásný koncertní sál. Mohla by na tom jedině vydělat. Zájem místních lidí i posluchačů z Německa je obrovský. S novým sálem by zcela jistě stoupl i zájem ze strany interpretů. A nesmírně by to zvedlo prestiž města. A o to raději bychom se sem my muzikanti vraceli.