Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cileova opera poprvé v Plzni

Plzeň - Poprvé v celé své historii uvede plzeňská opera Adrianu Lecouvreur. Operu italského skladatele Francesca Ciley z roku 1902 připravilo v české premiéře teprve před pěti lety Národní divadlo v Praze s Evou Urbanovou v titulní roli.

22.10.2009
SDÍLEJ:

Režisér Tomáš Šimerda (vpravo) a čínský tenorista WeiLong Tao při zkouš– ce opery Adriana Lecouvreur ve Velkém divadle v PlzniFoto: marta Kolafová

Tuto sobotu ji nabídne publiku Divadlo J. K. Tyla v Plzni a slavnou pařížskou herečku, která skutečně žila na přelomu 17. a 18. století, ztvární Ivana Šaková a Ivana Veberová. „Adriana Lecouvreur prožila milostnou aféru s Mořicem Saským, synem Augusta Silného. Ta byla také základem rivality mezi ní a kněžnou de Bouillon, jíž je také přisuzována Adrianina předčasná smrt,“ upřesňuje historické kořeny příběhu dramaturg inscenace Zbyněk Brabec. V plzeňské opeře alternují v hlavní milenecké roli pojmenované Maurizio hned tři tenoristé – Jan Adamec a hostující Rafael Alvarez původem z Mexika a čínský pěvec WeiLong Tao.

Děj vychází z dramatu francouzského autora první poloviny 19. století Eugena Scriba, ale skladatel Cilea náleží až ke generaci tzv. veristů, z nichž jsou nejznámější Puccini, Mascagni a Leoncavallo. Ze Cileovy operní tvorby je dodnes známější už jen Arlésanka.

Ve Velkém divadle v Plzni zazní Adriana Lecouvreur pozítří v italském originále, v hudebním nastudování dirigenta Ivana Paříka a v režii Tomáše Šimerdy. V sólových rolích jsou obsazeni ještě například Pavel Horáček, Jana Tetourová, Jiří Hájek, Dalibor Tolaš či hostující mezzosopranistka Ilona Kaplová a basista František Zahradníček.

Také další premiéry nové operní sezony v Divadle J. K. Tyla budou ze světového repertoáru. Diváci zhlédnou Veselé ženy windsorské Otto Nicolaie, Kouzelnou flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Pucciniho Turandot.

Režisér Tomáš Šimerda: Adriana Lecouvreur? Krásná hudba, spletitý děj, velké dobrodružství…

Režie Cileovy opery Adriana Lecouvreur se stala v plzeňském Divadle J. K. Tyla pro zkušeného režiséra Tomáše Šimerdu nečekaným dobrodružstvím, jež mu přineslo několik objevů. Když ho posloucháte, nabýváte dojmu, že se takovým dobrodružstvím může stát i pro diváka. Režisér totiž s přehledem sype z rukávu fůru encyklopedických znalostí o postavách Cileova díla, dějových zápletkách a historických souvislostech. „Režisér přece musí vědět co nejvíc o díle, které interpretuje!“ říká. Je podepsán pod bezpočtem režií, z nichž v Plzni patří k nezapomenutelným například Bohéma z roku 1991, Tosca či Smetanovo Tajemství, které bylo asi prvním a zdařilým pokusem o trochu jinou interpretaci české klasiky.

Jaká byla vaše cesta k Cileově opeře?
Lidé, kteří mají rádi operu, mohou z tohoto titulu znát prakticky jen jedinou árii z podání Gabriely Beňačkové či Evy Urbanové. Z této árie jsem já osobně vždy odvozoval jediné – že autor tvořil ve stylu doby, v níž žil, čili poučen Puccinim a veristickými autory vychází z italské melodiky. Musím se přiznat, že jsem jen tušil, do čeho jdu. Když jsem ovšem přečetl libreto opery, vůbec jsem nechápal, o co v ní jde, a připadal jsem si jako naprostý hlupák. Jsou tam jakési intriky, někdo někomu posílá jakýsi dopis, neví se kdo komu a proč. Tak jsem šel do knihovny a našel si činohru, podle níž opera vznikla. A tím jsem rozkryl naprosto neuvěřitelnou věc. Libretisté začali děj opery až druhým jednáním činohry.

Jak jim to mohlo projít?
Nevím. Vysvětluji si to jedině tím, že činohra byla v té době tak populární, že ji každý znal. Jinak to nedává smysl, protože děj sám o sobě je velmi komplikovaný. Činohra ale je velmi zdařilá, zápletka dobře čitelná.

Může si režisér s něčím takovým vůbec poradit?
Inscenačně nijak. U činohry by se možná dalo něco dělat, opera je ale dána hudbou a tam těžko můžete umístit nějaký prolog. A tak divákům napíšeme chybějící úvod do programu.

Zažil jste si tedy – s trochou nadsázky – drama o hledání smyslu dramatu…
Hudba je to krásná, zpěvná. Veristická, pozdně romantická. Dílo samotné vzhledem ke spletitému a někdy nepravděpodobnému ději může ovšem někdo považovat za kýč. Navíc reálně by se postavy děje, byť historicky doložené, nikdy nemohly setkat. Každá žila v jiné době. Autor děj posadil do rokoka, mně veristická hudba nejde s rokokem vůbec dohromady. A protože historické souvislosti v příběhu fakticky neexistují, posunuli jsme jej do doby vzniku opery – k počátku 20. století. Svoji roli vidím především v tom, jak ozřejmit, zviditelnit jevištním tvarem příběh. Příběh žárlivosti, v němž jednoho muže milují dvě ženy, z nichž jedna dokáže druhou připravit o život velmi rafinovaným způsobem. Zasláním květiny napuštěné jedem, jehož vdechnutím oběť umírá. Což je samo o sobě trochu přitažené za vlasy…

Ale romantické! Filmovou Angeliku chtěli zničit noční košilí napuštěnou jedem a kolik generací diváků se při jejích osudech dojímá.
Šaty si dovedu představit, ale kytky… Je to vůbec možné, aby jejich vůně zabila jednu osobu a ne všechny v okruhu deseti metrů? S chemikem jsem to nekonzultoval… Takže vidíte, že jsem musel nejdřív přesvědčit sám sebe, že se takový příběh mohl odehrát. Pak přesvědčit interprety, aby dali postavám emoce a život.

A ti teď přesvědčí diváka…
Tak. Aby bylo jasné, že dílo je nabité emocemi, vášněmi, láskou. Že je krásné.

Jaký obecně máte názor na posuny operních děl blíže současnosti?
Posouvat děj lze, ale nesmí v tom příběhu být nic, co by tomu bránilo. U nadčasových příběhů, které se k ničemu nevážou, to je možné, může to dílu prospět. Velmi ošidné jsou ovšem takové posuny, pokud jsou v ději reálie a známé historické souvislosti či okolnosti, které děj ovlivňují.

V Plzni jste naposledy režíroval před dvanácti lety, byl jste tu také pět let v angažmá. Jak prožíváte svůj návrat do Divadla J. K. Tyla?
Pro mě osobně je návrat velmi příjemný. A také trochu sentimentální, vždyť jsem tu začínal jako sólista v operetě… Také jeden z motivů, proč jsem nabídku k režii přijal, byla touha, přání vrátit se do Plzně. Operní soubor se za tu dobu dosti proměnil, především v dámské složce. Ale mám tu staré známé –- třeba s Janem Adamcem se známe již přes třicet let, nebo Dalibor Tolaš, ten nechyběl v žádné inscenaci, kterou jsem tu dělal. Zkrátka – jsem v Plzni rád.

Autor: Petr Dvořák

22.10.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Záchranářům v Manětíně slouží od úterý moderní výjezdová základna. Z nevyhovujících stísněných prostor v centru města se přestěhovali do novostavby v těsném sousedství hasičské zbrojnice. Pozemek darovalo město, 4,4 milionu Kč Plzeňský kraj.

Bílá místa? Na mapě záchranky žádná nejsou

Viktorie v Lucernu.
12

FOTO: Když nevyhrajeme, budu zklamaný, říká Hruška

Plzeňským králem Vánoc bude smrk

Plzeň – Smrk ztepilý upravený na 13-14metrovou výšku bude letos ozdobou vánoční Plzně.

Skřítek Zdravínek bude doprovázet nemocné děti

Plzeň - Fakultní nemocnice přichází s novým projektem pro malé pacienty. 

Rok 1947 a oprava plzeňských lázní

Plzeň – Seriál Plzeňský dějepis se dnes vrací o 70 let zpět.

Šetření dospělo do konce. Řidič, který srazil dva chlapce, je vinen

Plzeň – Policie obvinila 23letého řidiče, který srazil letos v červnu dvě děti. Za usmrcení z nedbalosti mu hrozí jeden až šest let za mřížemi.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení