Byl vlastně geniálním amatérem – milovanou hudbu pěstoval vedle civilního povolání lékaře a chemika. Pro kompozici měl jen málo času, proto jeho cenný odkaz není rozsáhlý – operu Kníže Igor komponoval po osmnáct let a smrt v roce 1887 mu nedovolila ji dokončit. Díla, inspirovaného historickými událostmi 12. století, k němuž si sám napsal scénář s využitím staroruského eposu Slovo o pluku Igorově, se po Borodinově smrti ujali jeho přátelé Rimskij-Korsakov a Glazunov a s využitím autorových náčrtků je připravili k provedení. Opera vyniká krásou melodičnosti a strhuje kontrastem pravoslavných prvků a temperamentu divoké pohanské hudby, jak se projevuje u kmene Polovců. Ne náhodou žijí slavné Polovecké tance i mimo operní scénu.

Velkým vkladem plzeňského uvedení Borodinovy opery, jež měla premiéru 29. října, je úroveň hudebního nastudování. Za řízení dirigenta Petra Kofroně hrál znamenitě orchestr (jako celek i v sólových partiích jednotlivých nástrojů) a vládla naprostá shoda mezi ním a jevištěm. Na scéně jsme mohli slyšet i vidět jen soustředěné a hodnotné výkony, ať už pěvecké, herecké nebo taneční. Právě ty mají v opeře velký význam (choreograf Jiří Pokorný, bojové scény Karel Basák).

Rozhodně je třeba ocenit výkon sborů (sbormistr Zdeněk Vimr), zněly plně a zvučně v dámské i pánské složce. Z mužských sólových rolí ztělesnil věrohodně svým mužným hereckým projevem a bohatým hlasovým fondem titulního hrdinu Nikolaj Někrasov. Velmi účinně pojal svou roli zrádného a samolibého Galického Jiří Přibyl – znamenitě zpíval a plně využil hereckých odstínů, které dává záporná role. Jen chvála patří také představitelům větších i menších mužských rolí, publikem oprávněně aplaudovanému Jevhenu Šokalovi v roli Končaka, Rafaelu Alvarezovi v roli Igorova syna, dvojici lidových hudců v podání Pavla Vančury a Tomáše Kořínka i Janu Adamcovi v postavě pokřtěného Polovce, který zachrání Igora z potupného zajetí.

V ženských rolích má zásadní význam Igorova choť kněžna Jaroslavna. Ivana Veberová jí propůjčila důstojnost a svůj zvučný zářivý soprán v cenném výkonu. Michaela Kapustová jako chánova dcera Končakovna zaujala svěžím hereckým pojetím i zpěvem, jemuž však chyběly žádoucí znělé hluboké polohy v náročném tónovém rozpětí role.

Tolik ke zvukové stránce inscenace. K její vizuální podobě je nutno konstatovat, že tak výrazně živé ztvárnění opery plné pohybu snad ještě Plzeň nezažila. Ocenění určitě zaslouží dnes již méně obvyklé respektování doby příběhu všemi tvůrci jevištní podoby díla.

Scéna Tomáše Moravce využitím světel, otočného jeviště a stupňovitých doplňků vytvořila režiséru Michaelu Tarantovi ideální prostor pro uplatnění jeho koncepce, k níž měl k dispozici velký počet účinkujících. Dokázal je organicky přičlenit k Borodinově hudbě, často nezvyklou kombinací baletních prvků a naturalistických výjevů. Jen na několika místech se toto pojetí méně šetrně dotklo hudby, při některých hromadných scénách jako by ji dění na jevišti zatlačovalo do pozadí. Celkový dojem byl ovšem až překvapující. Malebně pestré kostýmy Kláry Vágnerové jistě korespondovaly se záměry režiséra i výtvarníka, poněkud rušivě snad působila jejich nesourodost.

Plzeňská inscenace Borodinova Knížete Igora zaujme diváky jak svou hudební krásou, tak jako velkolepá podívaná. Bylo by škoda zameškat tak poutavý zážitek.

Vlasta Bokůvková