Jaké má trvalé angažmá výhody či nevýhody?
Cením si možnosti působit stále v jednom divadle hned z několika důvodů. Dobře znám celý soubor, se kterým prožívám veškeré úspěchy i prohry už od roku 1990, ale také kolegy z činohry, muzikálu a operety i baletu. Jsem přesvědčen, že to v nejlepším smyslu ovlivňuje motivaci i umělecký výkon na rozdíl od situace, kdy se herci nebo pěvci vidí poprvé až při představení na jevišti. A jelikož mám smlouvu na dobu neurčitou, znamená pro mě angažmá i určitou existenční a uměleckou jistotu, kterou alespoň já ke své práci potřebuji. Vůbec nezávidím kolegům, kteří dnes dostávají termínované smlouvy na jeden nebo dva roky. Jediná nevýhoda může nastat, když přijde nabídka třeba na čtrnáctidenní zájezd do zahraničí. Přestože mi vedení v takových případech opravdu vychází vstříc, stalo se, že jsem pozvání z provozních důvodů v Plzni musel odmítnout.

Kdybyste si mohl teď v operní kariéře přát cokoli, co by to bylo?
Dříve bych odpověděl, co bych si přál zpívat, ale už můžu říct, že se mi většina pěveckých snů splnila. Nečekal jsem, že se dostanu k tolika Verdiho titulům, z nichž největší touhou byl pro mě Nabucco, kterého zpívám právě nyní. Měl jsem štěstí na role, ve kterých jsem se cítil dobře a které mi snad takříkajíc seděly. Papageno v Kouzelné flétně, Figaro v Lazebníku sevillském, Scarpia v Tosce, Bludný Holanďan, z českých oper Kalina v Tajemství. „Už nejsi mladý, talentovaný,“ řekl mi kdysi současný plzeňský šéfdirigent Ivan Pařík v Rakousku, kde prý zpěváka za perspektivního považují do pětatřiceti let.

Není ani role, ke které byste se chtěl vrátit?
Těch by byla řada, ale jedna obzvlášť. Jako o přání o ní nemluvím, protože se mi tento návrat těžko splní. Ještě v Ústí nad Labem jsem měl příležitost zpívat krále Agame– mnona v opeře Christopha Willibalda Glucka Ifigenie v Aulidě. V dlouhém králově monologu o tom, zda má být více otcem nebo vládcem, bylo veškeré pěvecké i herecké napětí, co si od operního divadla přeji. A hudba to byla tak krásná a čistá, že na ni nemůžu nikdy zapomenout.

Vyjmenoval jste zároveň operní postavy, které považujete za vrchol své dosavadní pěvecké dráhy?
Zmínil jsem se o rolích mému srdci velmi blízkých, ale jistě bych ještě připojil Kašpara z Čarostřelce, za kterého se mi dostalo jedné z mých nominací na Cenu Thálie, z Verdiho děl zejména Germonta v Traviatě, Rigoletta, Posu v Donu Carlosovi nebo Lunu v Trubadúrovi. Zvlášť zdůrazním postavy z Pucciniho oper, protože je to můj skladatel nejoblíbenější: spolu se Scarpiou i Sharplesse z Madame Butterfly, Lescauta z Manon Lescaut či Marcela z Bohémy. Přesto má dvě největší přání byly role z děl jiných autorů – vedle Verdiho Nabucca jsem snil o Čajkovského Oněginovi. Ale před šesti lety, když se uváděla nová inscenace Evžena Oněgina, jsem obsazen nebyl a teď už mám na tuhle roli moc let. Tehdejší šéf Petr Kofroň mi však nikdy nevysvětlil, proč jsem Oněgina nemohl zpívat. Z českých oper bych rád ke Kalinovi přiřadil Přemysla, ale Smetanova Libuše, pokud vím, se zatím v Plzni nechystá.

Vnímáte přízeň plzeňského publika, nebo pociťujete ohlas z hlediště všude stejně?
Vážím si plzeňských diváků a moc jim děkuji za dlouholetou náklonnost, kterou vnímám při každém představení. Prošel jsem operami v Ostravě a Ústí nad Labem a cítím, že v Plzni váže publikum k divadlu velmi pevný vztah a výjimečná tradice. Potěší mě i to, když mě diváci poznají na ulici, a musím říct, že jsou na mě hodní v obchodech i na úřadech. I proto si přeji, aby do divadla rádi chodili. A přeji si, aby dál plzeňské divadlo vedl pan ředitel Burian, protože má velkou zásluhu na současné vysoké umělecké úrovni všech souborů.

Kde jste zvlášť rád hostoval nebo zpíval na koncertním pódiu?
„Nejraději zpívám ve dvou nejprestižnějších berlínských koncertních sálech – v Karajanhalle a Konzerthausu. Dík osudu jsem tu už několikrát vystoupil ve dvou nádherných skladbách: v Beethovenově 9. symfonii a v Orffově kantátě Carmina burana. Je to zážitek k nezaplacení, když v sále ozdobeném sochařskými portréty Verdiho, Wagnera i našich skladatelů aplauduje a doslova bouří patnáct minut tři tisíce lidí. Moc rád jsem zpíval také Dona Giovanniho ve Štrasburku, Papagena v Dánsku a Belgii.

Byl jste opakovaně nominován na Cenu Thálie. Kterého svého ocenění vůbec si vážíte nejvíc?
Několik ocenění jsem získal už před rokem 1989 a další po něm, vážím si všech. Ale přiznávám, že největším vyznamenáním pro mě bylo vystoupení v roce 1995 v Londýně, kde jsem s BBC Orchestra a pod taktovkou dirigenta Jiřího Bělohlávka zpíval v Gilgameši Bohuslava Martinů. Radost se ještě znásobila, když po roce přišel nádherný dopis, že záznam tohoto koncertu byl vyhlášen jako nejlepší nahrávka roku.

Posloucháte někdy toto CD jen sám pro sebe?
Uchovávám jej s nejvyšší opatrností a přehrávám jen ve vzácných okamžicích. Na dotaz, kolik si přeji zaslat kopií, jsem totiž do Anglie odpověděl s až přílišnou skromností, že budu vděčný za jedno CD. Když jsem byl po více než pěti letech s plzeňskou operou v Nagoji, přišel si pro podpis fanoušek právě s tímto albem. Koho by to nepotěšilo?

Líbilo se vám v Japonsku?
V Japonsku se mi líbit už téměř musí, protože tam – s trochou nadsázky – jezdím jako domů. Dvě turné jsem tam absolvoval s Divadlem J. K. Tyla, další s Národním divadlem v Brně a dvě s pražskou agenturou. Nejraději mám prestižní tokijský sál, kde hostuje i Metropolitní opera z New Yorku. Na těchto prknech jsem si zazpíval Germonta, Sharplesse, ale stejně rád i Krušinu v Prodané nevěstě. A kapitola sama pro sebe jsou japonští fanoušci. Nadšení, upřímní. Po představení na vás čeká zástup lidí, mají vaše fotografie i nahrávky až z Evropy a vědí, co, kde a kdy jste zpíval.

Už víckrát jste ztvárnil postavu v klasické operetě – zatím naposledy Jupitera v Orfeovi v podsvětí. Proč máte i tenhle žánr rád?
Jsem kluk z Beskyd a díky tatínkovi, který zpíval v ostravské opeře i operetě, mě od dětství bavily všechny žánry. Vzpomínám na Dům u tří děvčátek podle Schuberta, který byl tak dobře udělaný a obsazený, že jsem chodil na každé představení. Pak jsem viděl tuhle operetu jinde a byla to hrůza. Zkrátka záleží na dirigentovi, režisérovi, výtvarnících, hercích i dalších, ať je to jakýkoli žánr. V Plzni jsem si rád zahrál Ottu Habsburského v operetě Ferdinand v režii Romana Meluzína, kde jsem v desetiminutovém výstupu musel obsáhnout charakter postavy. A já rád nejen zpívám, ale i hraju – a s mluveným slovem mi velice pomáhá František Dvořák. Nemám v přílišné oblibě role, kde se postava nevyvíjí a vše je soustředěno pouze do jedné efektní árie.

A muzikál?
Kdyby byl v sedmdesátých letech existoval na školách muzikálový obor a divadla se tomuto žánru věnovala, asi bych dělal právě muzikál. Ale nakonec, i když vlastně náhodou, jsem se k němu také dostal. Díky plzeňskému dirigentovi Pavlu Kantoříkovi mě režisér Divadla Na Fidlovačce Juraj Deák angažoval do krásné role kocoura Starobyla vznešeného v pražské inscenaci muzikálu Cats. Velmi si také cením, že mě nyní režisér Petr Novotný obsadil do titulní role Řeka Zorby v Plzni. Takže letos na podzim bych se měl představit i před svým domovským publikem v muzikálu.

Hostujete i na komorní scéně plzeňského c. k. Divadla Pluto. Čím je vám příjemná?
Nikdy jsem žádnou divadelní roli neodmítl a jsem rád, když se můžu na určitou dobu dotknout nového prostoru a jiného způsobu hraní i zpívání. Navíc v Plutu jsou fajn lidi a hraju v operetě svého oblíbeného Offenbacha.

Vídáte se s bratrem Jakubem, který v Plzni vystupoval jako host v Novákově Lucerně?
Vztahy máme výborné, ale rovněž hodně práce v opeře – Jakub v Národním divadle v Brně. Tuhle jsme se konečně potkali, ale nikoli u nás, nýbrž v Německu. A pak se vždycky setkáme u maminky v Ostravě.

Našel jste v Plzni mezi kolegy přátele? Jde to vůbec v současném divadle?
Samozřejmě že při téhle profesi se člověk setkává se spoustou zajímavých a inspirujících lidí. Například v muzikálu Cats v Praze jsem se spřátelil s Janem Révaiem, Josefem Zímou, Jaroslavem Kepkou, velmi příjemná byla Helena Vondráčková. Hlubší přátelství však lze uzavřít jen ve stálém souboru, s lidmi, se kterými se vidíte denně, a to nejen v divadle. V Plzni počítám mezi nejbližší přátele Jevhena Šokala a Plamena Prokopieva, ale i mladé Tomáše Kořínka nebo Richarda Samka, skvělými kolegy tu byli třeba Zdena Kloubová či Tomáš Bartůněk. Ale jmenovat bych musel dál, a pokud jsme neuzavřeli vyloženě přátelství, často jsem ke starším kolegům vzhlížel s upřímným respektem.

Napadlo vás někdy divadlo opustit?
Mnohokrát. Zatoužil jsem po klidnějším životě a zvažoval, že se vrátím ke své původní profesi číšníka. Ale vždycky jsem si v poslední chvíli řekl: Ševče, drž se svého kopyta. A tím kopytem je pro mě vlastně celý život divadlo a opera.

Dokáže vás hodně inspirovat či naopak vyvést z rovnováhy dirigent nebo režisér?
Od dirigenta očekávám úžasnou práci při zkouškách a při představení určitý klid. U režisérů nemám rád, když nekompromisně vyžadují zved– nout jednu ruku přesně dvacet centimetrů nad druhou. Mohou tak potlačit emoce, které na jeviště patří. Uznávám však, že kompromisy s režiséry jsou nutné a nehádám se s nimi. Režisér by měl hodně vědět, ke každému sólistovi přistupovat individuálně a nenápadně vás nasměrovat, abyste o roli přemýšleli. A když vidí, že pracujete, zase vás posunout o kousek dál. Mezi takové režiséry, kteří mně přinesli mnoho pro mou uměleckou práci, řadím Václava Věžníka, Tomáše Šimerdu, Rudolfa Jedličku, Ladislava Štrose, Vladimíra Darjanina, Inge Švandovou– Kouteckou či Magdalenu Švecovou. Nechápal jsem, proč v Samsonovi a Dalile v režii Jiřího Heřmana musím chodit po obvodu čtverce, takže jsem přešel jeviště úplně jinak a podle mého názoru přirozeněji. Režisér mi ukázal záznam a já viděl, že jsem všechno zkazil. Pochopil jsem a omluvil se.

Jste příznivcem v českých divadlech větších nebo – jako je tomu dnes – menších stálých operních souborů?
Jsem zvyklý na stabilní soubor a dost jsem se natrápil se změnami, které se děly v Plzni od poloviny devadesátých let. S odstupem času musím říci, že toto období přineslo sice některé nepatřičné výboje, ale také zajímavé tituly a inscenace. Nezapomenutelný pro mne zůstává Foerstrův Bloud v inspirativní režii Michala Dočekala.

Je lépe zpívat v originále nebo v českém překladu?
Jsem příznivcem oper v originále a snad každý vám potvrdí, že italsky se zpívá lépe než v češtině. Ale v divadle typu Plzně bych především konverzační opery uváděl v překladu. Když ve Figarově svatbě zpívá najednou šest lidí, nelze z titulků nad jevištěm zjistit, kdo vlastně co říká. Natož pochopit vtip a zasmát se. Proto jsem rád, že se šéf opery Jiří Pánek rozhodl hrát Lazebníka sevillského v příští sezoně česky. Dokonce Bohému bych hrál také v českém překladu.

Už jste si naplánoval prázdniny?
Ano! A poprvé téměř výhradně odpočinkové! Každý rok jsem zpíval na letních koncertech a v operách pod širým nebem. Letos se chci toulat po vlastech českých, po lesích a horách! Jen jako divák pojedu na Rossiniho festival do Itálie.

Váš oblíbený kout světa?
Moje vlast, ale Země vůbec. Kdekoliv jsem, tak jsem rád na světě.

A vaše představa harmonického života?
Štěstí, klid duše, jak to nazvat. Když máte někoho rád a on vás, když se snažíte dělat radost jiným lidem i sobě. Pro zpěváka je to moc důležité. Pro každého člověka. Je–li Bůh s námi, kdo proti nám!