Znají jej nejen dlouholetí příznivci opery, činohry i symfonických koncertů, ale také mladí instrumentalisté včetně studentů plzeňské konzervatoře. Letošního 29. dubna oslavuje sedmdesáté páté narozeniny a s dárkem je prý spokojen.

Vy už víte, co k narozeninám dostanete?
Velmi milým dárkem pro mne bude jistě koncert pořádaný Západočeským hudebním centrem, který se uskuteční 10. května v Západočeském muzeu v Plzni. Účinkovat budou pěvkyně Jaroslava Zamrazilová a Marie Jedličková a členové komorního souboru Vera kvartet – Ivana a Lenka Rukavičkovy, Pavel Egermaier a Dalibor Bárta.

Měl jste možnost si program z vlastních skladeb sám sestavit? Které kompozice jste vybral a proč?
Dramaturgii večera jsem sestavil sám a na úvod koncertu jsem zařadil tři písně svého učitele skladby, vynikajícího pedagoga a skladatele Josefa Bartovského. Jemu vděčím za dobré základy kompoziční práce, které jsem mohl dál rozvíjet. Z vlastní tvorby jsem vybral práce, jež vznikly v posledním pětiletí a nebyly dosud veřejně provedeny. V premiéře zazní Nálada pro pikolu a klavír, Suita pro Vera kvartet a pětidílný cyklus Zimní písně, psaný na poetické a inspirativní verše Evy Pilátové.

Komponujete stále. Na co se dnes žánrově a stylově orientujete především?
Zůstávám v oblasti instrumentální a vokální komorní hudby a v posledních letech jsem se věnoval i hudbě chrámové.

Jak jste se – jako autor tzv. vážné hudby – dostal i k jazzu či muzikálu?
Dlouhá léta jsem psal scénickou hudbu k divadelním a rozhlasovým hrám a tam bylo třeba střídat žánry, výrazové prostředky a nástrojové obsazení tak, aby výsledek byl v souladu s textem hry a sloužil mu. Jednalo se však jenom o výlety do jiných oblastí hudby, ne o systematickou práci.

Které skladby si nejvíc vážíte, máte ji nejraději nebo měla a má největší ohlas?
Je těžké jmenovat jeden titul a tím pominout vše ostatní. Pro mne má největší význam názor interpretů, kteří skladbu provádějí a opakovaně se k ní vrací. Velice si vážím uvedení baletní miniatury Hrozba na jevišti Velkého divadla v Plzni v nastudování dirigenta Josefa Chaloupky.

Byl jste hráčem na lesní roh, stále vystupujete jako klavírista, komponujete. Čím se cítíte být v první řadě?
Tato situace vznikla již na pražské konzervatoři, kde jsem studoval dva obory a později si přibral ještě kompozici. Coby výkonný hudebník – člen operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni – jsem musel preferovat to, co bylo mým povoláním. Klavír jsem potřeboval jako korepetitor a skladatel. Nevadilo mi, že určitý čas převažovalo jedno a jindy druhé.

V plzeňském hudebním životě jste se setkal s nespočtem osobností. Kdo vás přímo ovlivnil či inspiroval, koho dodnes považujete za nenahraditelnou osobnost a s kým se vždy rád setkáváte?
Měl jsem opravdu štěstí setkat se a pracovat s vynikajícími osobnostmi uměleckého života – s dirigenty opery Bohumírem Liškou, Karlem Vašatou, Josefem Chaloupkou, režisérem činohry Otou Ševčíkem, znamenitými hudebníky operního orchestru, výbornými pěvci, herci i tanečníky plzeňského divadla. Z některých se časem stali i mí dobří přátelé, kterých ale – bohužel – v poslední době neustále ubývá.

Kolik let jste – jako pražský rodák – dosud věnoval Plzni? Co vám dala a co možná vzala?
Do operního orchestru jsem nastoupil 2. října 1958 a za těch dvaapadesát let jsem v Plzni zapustil kořeny, takže dnes se cítím být pravým Plzeňákem. Plzni jsem vděčný za to, že mi nabídla možnost realizovat se v různých oblastech činnosti – v hudební, pedagogické, tvůrčí, ale i v soukromém životě. Měl jsem možnost zde poznat mnoho milých lidí a uzavřít řadu přátelských vztahů.