Ať se badatelé přou o tom, zda William Shakespeare napsal svá dramata či je mu autorství jen připisováno, zůstávají tu nedostižné texty. Ty budí úžas závažností psychologických sond i burleskností komediálních zápletek. Přitom rigorózní a rigidní pohled může konstatovat, že jediný shakespearovský námět není původní a že také postrádá jakýkoliv respekt k pravidlům dramatické tvorby. Jenže vývoj neinterpretačního umění závisí právě na takovém překračování mezí.

Zkrocení zlé ženy, které nově uvedl 18. října činoherní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni, je řazeno k ranému období tvorby slavného alžbětince – do první poloviny devadesátých let 16. století, do doby drsných dramat. Tak tu převažuje pohybová dynamika, obhroublý slovní humor, situační humor, kopance, křik, prvoplánovost. Shakespeare tu mlčky navazuje na středověkou moudrost, že ženy, psi a vlašské ořechy jsou tím lepší, čím více se tlučou. Ale nebyl by to náš alžbětinec, kdyby také nezacílil na pány tvorstva – Kateřininým vzdorem se nesporně kultivuje i Petruccio, který ji krotí.

Režie (Juraj Deák) nechala plnokrevně promluvit stratfordského rodáka, a nechala tak především na divákovi, aby se sám nořil pod hladinu jeho rozvernosti a sám se dobíral smyslu jeho komediální reflexe. Prvoplánové zůstává „krocení saně“, jak zní název v originále, ale sama proměna saně zpochybňuje andělskou bytost její sestry Bianky, z níž se vyklube pokrytecké a svéhlavé stvoření. Není dračice Kateřina především upřímnou bytostí, která se do své tvářnosti vžila podle gusta okolí? Je Petruccio vskutku práv k tomu, aby Kateřinu krotil? Není její provokativní otevřenost přijatelnější než jeho „machrovství“, řečeno dnešním jazykem? Vida, se Shakespearem se režisér dobral k současnosti, aniž jeho postavy převlékal do našich obleků. Naopak – volnou ruku dostaly nápadité kostýmy Tomáše Kypty. Hýřily jak barvami a fantazií renesance, tak její rozvolněností a ležérností. Juraj Deák nechal řádit Shakespeara, jen mu občas uvolňoval cestu.

Především však nechal řádit (nebo „rozřádil“?) ansámbl. Těžko rozhodnout, kdo koho bavil. Hlediště se vlnilo příbojem smíchu i potlesku, jeviště chrlilo uvolněnost, bezprostřednost, ztřeštěnost a živelnost. Andrea Černá (Kateřina) proniká do přediva každé role s inteligencí a vznešeností dámy i s vervou děvčete. Tahle saň není jednoduchá ani zákeřná. Trpí pocitem nespravedlnosti – vždyť je neustále konfrontována se svou půvabnou, zdánlivě andělskou a svatouškovskou sestrou Biankou (Klára Kovaříková). Musí přesvědčit o své síle, krýt svou zranitelnost. Dravě zápasí a podlehne, když se v Petrucciově (Martin Stránský) nadsázce pozná. Také on jako výtečný pozorovatel ví, co na prskající kočičku platí. Nebojí se nadsázky, zatváří se jako beránek, aby vzápětí zaútočil s beraní zarputilostí. Nechce ubližovat, své prosadí. Zklidňujícím, rozumným a empatickým duchem je otec obou stester Battista Minola (Viktor Vrabec). Neustále nově modeluje nové a nové nuance svých postav.

Nesmí se zapomenout ani na shakespearovské sluhy – chytré čertíky, schopné šizunky, pohotové společníky (Zdeněk Rohlíček jako Tranio, Vilém Dubnička jako Biondello, Michal Štěrba jako Petrucciův Grumio). Jsou rovnocennými partnery a někdy pány svých pánů – láskou posedlého Lucenzia (Jan Maléř) a dobráka Minoly. William Shakespeare je v této komedii ještě milosrdný. Není tu sice nouze o nemilá překvapení, ale převládá odzbrojující tón Petrucciova útoku na Kateřinu vidící pod drsnou slupkou sladké jadýrko. A tohle jádro se podařilo režii i souboru vyloupnout.