Osmnáctiletý David Kvasnička totiž světový šampionát dvacítek už okusil, ale jen na chvíli, na necelých čtrnáct minut.

Do momentu, než talentovaného beka z Rokycanska v úvodním utkání s Finskem vyřadilo po srážce u mantinelu zranění.

„Osobně na to nemyslím, ale bohužel mi to teď každý připomíná. Příbuzní, kamarádi, takže se mi ta vzpomínka vrací a není to příjemné,“ říká Kvasnička.

Stabilní hráč v extralize vedoucí Škody Plzeň odletěl s českou dvacítkou do zámoří zabojovat o další šanci předvést se na mezinárodní scéně.

Juniorský šampionát se koná na přelomu roku v americkém Buffalu a český tým rozbil svůj kemp v nedalekém městečku Niagara Falls.

Už víte, co boj o místo ve dvacítce obnáší. Je to výhoda, nebo na vás i tak doléhá nervozita?
Nervózní nejsem. Změna je snad jen v tom, že loni jsem za moře letěl už s devatenáctkou s příslibem, že pokud zahraju, tak dostanu šanci ve dvacítce. To se povedlo. Teď letím rovnou s dvacítkou, ale místo v týmu stejně nemám jisté. Pocitů je hodně, ale hlavně se těším.

Že se znovu ukážete před zraky skautů celků z NHL?
Takhle to neberu. I když je jasné, že skauti nás budou sledovat a hrát se bude i o šanci, kterou tak člověk může dostat. Ale já se těším do Buffala na město, ale i na tréninky a přípravné zápasy.

V českém kádru je zatím deset beků, ale šampionát si zahraje jen sedm z nich. Jak vidíte své šance?
Nekoukám tak daleko. Snažím se pokaždé hrát co nejlíp, a pak už to bude jen na trenérech, které hráče vyberou.

V extralize jste poměrně vytěžovaným hráčem. Dodává vám to sebevědomí?
Určitě. Je to lepší než kdybych hrál v juniorce nebo první ligu v Litoměřicích. Extraliga má daleko větší kvalitu a tím, jak se nám daří, tak si i víc věřím.

Poslední porážka 0:6 v Hradci Králové je už zapomenuta?
To byl hodně nepovedený zápas, ale i takové přicházejí. Předtím jsme zase ve třinácti utkáních bodovali, takže převládá to pozitivní.

S čím vás na zámořskou misi vyprovázeli spoluhráči z Plzně, trenéři?
Přáli mi hodně štěstí. Abych se dostal do týmu a potom na šampionátu abychom konečně udělali nějaký výraznější výsledek.

Reprezentační trenér Filip Pešán prohlásil, že současná dvacítka může prolomit dlouhé čekání na medaili (naposledy v roce 2005 bronz). Také tomu věříte?
Každý z nás by si to přál, ale dopředu něco říkat je těžké. Víc ukážou až zápasy ve skupině, kde se postupně utkáme s Ruskem, Švédskem, Běloruskem a Švýcarskem.

Pomáhá, že v národním týmu je také plzeňský útočník Petr Kodýtek? Nebo je reprezentační parta natolik semknutá, že nezáleží, odkud kdo je?
Jsem rád, že tu Kody je. Většinu srazů jsme takhle odtáhli, bydlíme spolu na pokoji a jsme na sebe zvyklí. Ale i s ostatními kluky se známe dlouho, prakticky od šestnáctky, takže parta drží pohromadě a klubová příslušnost jde stranou.

Zároveň stejně jako loni prožijete Vánoce mimo domov.
To mě pochopitelně mrzí, ale tak to je. S rodinou a přítelkyní jsme si řekli, že si vše po mém návratu vynahradíme. Posedíme u večeře a rozdáme si dárky.

Šampionát začne na Štěpána a pak už bude hrát prim hokej. Ale co o Štědrém dni? Je těžké se bránit stezku po domově?
Jasně, že v tu chvíli by člověk byl rád doma, ale takhle v týmu je všechno snazší. Na hotelu si uděláme malé Vánoce, bude večeře i nějaké dárečky. No a přes počítač není problém se spojit s blízkými, takže na smutek nebude ani čas.

Přáním tedy bude, abyste vánoční svátky oslavili doma až 8. ledna?
To by bylo super, protože by to znamenalo, že jsme se dostali až do finále šampionátu. Ale to je zatím strašně daleko. Prvotní je vůbec se na mistrovství nominovat.