Od chvíle, kdy se vlády nad plzeňským týmem ujal po neuspokojivých výsledcích místo bratra Michala sám šéf klubu Martin Straka. A s sebou jako jednoho z asistentů vytáhl od mládeže bývalého obránce a spoluhráče Hanzlíka. Borce, který v extralize odehrál úctyhodných 1036 zápasů.

„Vím, co se o mně říká. Že tým nepochválím ani po vítězství, ale přece nebudu něco přikrašlovat,“ krčí rameny čtyřiačtyřicetiletý rodák z Rokycan a dvojnásobný český šampion.

Je velký rozdíl mezi pohledem hráče a trenéra?
Ačkoliv jsem hokej hrál dlouho, jako trenér se stále učím a občas musím své postoje korigovat. Třeba mladí hráči nejsou zdaleka tak psychicky odolní, jako byla třeba naše generace.

Takže jste přece jen ubral ze své kritinosti?
Ne. Držím se pravidla, které razil táta Martina s Michalem (Strakových). Jestliže výkon nestojí za nic, hráči dělají chyby, tak jim přece nebudu lhát. Naopak kluky pochválím po porážce, pokud se rvou o výsledek a odvedou dobrou práci.

Plzeň v extralize ovládla základní část. Kolikrát měl výkon blízko k ideálu, kdy nebylo hráčům co vytknout?
Ideální to není nikdy. Ale zvlášť v první půlce základní části ještě s Dominikem Kubalíkem v sestavě mělo mužstvo ohromnou útočnou sílu. Odehrálo parádní zápasy a soupeře válcovalo. Pak přišla nějaká zranění, i soupeři se na nás víc chystali a už jsme tak nedominovali. Forma nám trochu klesla, ale i tak jsme dokázali bodovat a udrželi se na prvním místě.

Co se z toho dá vyvodit směrem k blížícímu se vstupu Škodovky do play-off?
Těžko říci. Tím, že jsme měli nahráno a před druhým Hradcem jsme se drželi s náskokem, se ovlivnila koncentrace hráčů. Navíc tam byla dlouhá olympijská pauza. Ale všichni víme, že to hlavní je před námi.

V týmu zatím panuje klid?
Nevím, jak to mají hráči, ale já jsem klidnej. Přece jen do začátku čtvrtfinále ještě pár dní zbývá.

Byl jste takhle klidný i jako hráč?
To se měnilo s věkem. Asi jsem reagoval jinak ve dvaceti nebo ve čtyřiceti letech. Postupně jsem se dokázal soustředit až na daný okamžik a nestresovat se dopředu.

Co se dá do startu play-off ještě v tréninku udělat, změnit?
Můžeme se soustředit na herní věci, pilování přesilovek, hry v oslabení, ale to až se nám v předkole začne rýsovat možný soupeř. Tréninky jsou kratší, svižnější. Chceme, aby hráči byli na hokej natěšení a měli chuť do hry.

Dokola se říká, že play-off je jiná soutěž. V čem musí hráči přidat, aby byl tým úspěšný?
Těch aspektů je víc. Mužstvo musíte mít kompletní, zdravé a ve formě. Ta během sezony kolísá a v play-off vám to musí sednout. Potřebujete i štěstí. A hlavně musíte do každého zápasu dát hodně úsilí. Překonat bolest, zranění. Je toho spousta.

Často se zároveň zdůrazňuje, že je to o psychice, o hlavách hráčů. Věříte na motivační hesla, videa?
Každej hráč je nastavenej jinak a třeba já jsem moc těmhle věcem nevěřil. Od kluků však chci, aby se soustředili vždy jen na přítomnost. Na danou situaci, a tu řešili co nejlíp. Co se stalo předtím, ať dobrý nebo špatný, je pryč. Když uděláte chybu, tak už ji nespravíte, ale když se jí budete v hlavě dál zabývat, nejspíš uděláte další.

Coby obránce jste základní část vyhrál dvakrát, s Libercem a s Plzní, jenže poté jste z play-off hned vypadli. Dá se z toho poučit?
V Liberci to bylo hlavně kvůli zranění brankáře Milana Hniličky, který přišel v sérii s tehdy silnými Budějkami k úhoně snad v prvním nebo druhém zápase. A i když sérii dochytal, tak jen se sebezapřením. Což jsou věci, které neovlivníte

No a s Plzní?
V sérii s Libercem jsme tehdy vyhráli oba úvodní zápasy, ale pak jsme asi trochu podcenili třetí utkání u nich. Soupeř se výhrou chytil, a i když jsme se ještě snažili, už jsme to nenakopli a fičeli jsme ven. I z toho se těžko hledá poučení. Chystáme se a víme, že rozhodují maličkosti. Pravda ale leží na ledě a až tam se ukáže.