Zkušený zadák, který extraligu okusil už v 15 letech v rodném Vsetíně a pak hrál v Litvínově a Mladé Boleslavi, věří, že po krátkých štacích v Jihlavě, Liberci a Energii zakotví ve Škodovce na delší období.

Jednání s Energií ztroskotala na financích?

Nešlo o finanční stránku smlouvy. Se snížením jsem souhlasil, uvědomuji si, že současný stav je pro kluby složitý. Ale byly tam další věci, které bych nerad rozváděl, a ty pro mě byly zásadní. Navíc mi ve Varech dali na výběr, buď podepíšeš, nebo půjdeš. Tak jsem zvolil druhou variantu. Pak už to šlo docela rychle a teď jsem v Plzni.

Vybíral jste z více nabídek?

Nějaké byly, ale ve chvíli, kdy se ozvala Plzeň, jsem už nic dalšího neřešil.

Co vás do Škodovky táhlo nejvíc?

Asi ambice klubu. Plzeň se už dlouho drží v popředí extraligy, pravidelně hraje play-off a cíle budou zase vysoké. Tím prvním bude znovu postup do vyřazovacích bojů.

Plzeňský tým znáte zatím jako soupeř. Jak se vám proti Indiánům hrálo?

V posledním čase docela dobře, ale pořád platilo, že je lepší hrát za Plzeň než proti ní. Tým se prezentuje bruslivým stylem, nepříjemným, důrazným. Nevypustili jedinou vteřinu, a ačkoliv to stálo hlavně na Gulim (Gulašovi s Mertlem), rozhodnout zápas dokázaly i další lajny.

Nový tým, noví spoluhráči. Je to pokaždé cesta do neznáma?

Ani ne. Z mládežnických reprezentací znám Honzu Kováře (s Plzní trénuje jako host), v Jihlavě jsem byl s Petrem Strakou, v Mladé Boleslavi zase s Pavlem Musilem, znám Ebyho (Eberleho) a tak všeobecně i ostatní kluky. Ale stále se teprve rozkoukávám.

V extralize jste prošel řadou klubů. Berete to jako pozitivní zkušenost?

To vůbec, protože česká nátura je taková, že v tom vidí něco divného, aniž by se zajímala o příběh, který za tím je. Osobně bych se proto rád někde zase víc usadil.

A jaký tedy byl váš příběh?

Začalo to v Mladé Boleslavi. Jednoho krásného dne, řekl bych, že po super období, přišel pan manažer, že mu nesedím do konceptu a že se mám sbalit. Šel jsem do Jihlavy, což jsem bral jen jako přestupní stanici. Bohužel, skončilo to sestupem a já zamířil do Liberce.

Jenže ani na severu Čech jste dlouho nezůstal.

Vinou zranění jsem moc do týmu nezapadl, takže se dalo čekat, že skončím. Pak už následovalo angažmá ve Varech, a nebýt koronavirové krize a s ní spojených problémů, hrál bych tam dál.

Vysloužit si nechtěně pověst hráče, který střídá kluby, není asi příjemné?

Trejdy sice k životu hokejového profesionála patří, ale příjemné to není. Jeden den je všechno super a další den vám zavolají nebo pošlou esemesku stěhuješ se, a nic s tím nenaděláte.

Ve Škodovce si od vás hodně slibují. Jste na ten tlak připravený?

Já to vítám. Už mám věk na to, abych si mohl v kabině říct své. Navíc hrát pod tlakem je lepší, než když vás nic nenutí jet naplno. Proto mi jako nešťastné přijdou úvahy o uzavření extraligy.

Jako kluk jste zažil zlatou éru Vsetína. Jaké to bylo?

Nádherný. Do hokeje byl tehdy zblázněný celý kraj.

Mistrovský tým Valachů byl nabitý skvělými hráči. Měl jste mezi nimi svůj vzor?

Těžko říct, všichni byli výborní. Ale když mám jmenovat, tak bych vybral Alexeje Jaškina. To byla ikona vsetínské obrany.