A hned se zmocnil puku. Spoluhráč Radek Duda před ním zase smekl přilbu.

Druhá Pletkova trefa totiž nejen zpečetila páteční výhru Plzně nad Tygry 5:3, ale 34letý forvard zároveň dosáhl mety pro vstup do Klubu hokejových střelců.

„Jsem rád, že jsem na 250. gól nemusel čekat dlouho. Ale těší mě hlavně vítězství našeho týmu," říkal nový člen elitního společenství s pořadovým číslem 66.

V čele klubu trůní legendy, Nový, Růžička, Nedomanský. Ti v lize a v reprezentaci nastříleli více než pět set gólů. Z Plzně tu najdete Vlasáka, Kratěnu nebo ikonu sedmdesátých let Ebermanna.

Jaké to bylo, když vám ke vstupu mezi nejlepší střelce chyběl 
už jen jediný zásah?
Kluci věděli, že jsem blízko. A po prvním gólu mi také Dudák (Radek Duda) ukazoval na prstech jedničku a říkal, že teď budou hrát všichni na mě (smích). Moje góly ale pomohly hlavně mužstvu.

Při power-play Tygrů s vámi
na opuštěnou libereckou klec najížděl Tomáš Vlasák. Co jste si po vašem gólu říkali?
Tomášovi se musím především omluvit, že jsem mu nenahrál. Přiznám se, že s vidinou dvousetpadesátého gólu jsem byl hamoun a raději jsem střílel. Tomáš mi pak říkal, že by mi puk stejně vrátil. Tak je asi lepší, že jsem vystřelil.

Stihnete členství mezi elitními snajpry oslavit?
Zápasy teď běží rychle za sebou, takže není čas. Ale během olympijské pauzy si
s kluky dáme něco dobrého.

Příspěvku do týmové kasy se však určitě nevyhnete.
No Vlasy (Tomáš Vlasák) jako pokladník už něco naznačoval, ale kolik mi přesně vyměří, to zatím nevím. Doufám, že to nebude moc.

Jak si udržujete přehled
o vstřelených gólech a asistencích?
To mi už od chvíle, co jsem začal hrát hokej, hlídá máma. Dříve mi k tomu vystřihávala i fotky z novin. A táta zase od doby, co začali dávat v televizi pořad Dohráno, mně dělá sestřihy ze zápasů. A na ty já rád koukám, hlavně, když na mě přijde nějaká slabší chvilka. Když se nedaří, tak to potom člověku zvedne náladu.

Kdy vám v kariéře zatím bylo nejhůř?
Asi v Českých Budějovicích, kde jsem nehrál, trenér mě tam odepsal a já jsem asi měsíc a půl jen trénoval. Přestal jsem si věřit a bál se, že jsem hokej zapomněl hrát. Pak se naštěstí ozvala Plzeň.

Ale ani váš příchod do Škodovky nebyl snadný. Zvlášť od fanoušků jste si v ten čas nevyslechl příliš dobrého.
No bylo to trochu hektické, ale pro mě bylo angažmá 
v Plzni vysvobozením. Chytil jsem se a snad jsem i lidi přesvědčil a získal si je na svou stranu. A taky jsem si tu splnil sen o titulu.

K tomu bylo třeba zvednout se
i psychicky. Máte na to nějaký recept?
V tomhle ohledu mi ještě
v Českých Budějovicích hodně pomohl zpěvák Daniel Landa. Pořád jsem jen trénoval, trénoval a zápas žádný. Tou dobou jsem poznal Dana 
a ten mi poradil, abych věci, které nemohu ovlivnit, hodil za hlavu. Přestal jsem tedy přemýšlet, proč mě trenér nestaví. A když už mě postavil, tak jsem si to užíval. Jsem Danovi za to vděčný.

Vzpomenete si ještě na svůj první extraligový gól?
No, to bylo zrovna tady
v Plzni ještě v třineckém dresu. Na gól mi přihrával Branislav Jánoš a v plzeňské brance byl Dušan Salfický. To už je snad čtrnáct patnáct let.

Jak se vlastně rodí hokejový střelec?
Odmala jsem dával hodně gólů, s tím se musí asi člověk narodit. Ale hlavně jsem měl štěstí na spoluhráče. Hrál jsem s výbornými centry.
V Třinci s Richardem Králem, v Liberci s Andrejem Podkonickým. Tady v Plzni mě hodně pomohli Tomáš Vlasák
s Radkem Dudou. A chvilku jsem si užil i spolupráci
s Martinem Strakou. To jsou všichni páni hokejisti.

A jakou metu si před sebe postavíte nyní?
Nějaké speciální gólové cíle si nedávám. Hlavní je, aby se dařilo týmu. V Plzni mi po sezoně skončí smlouva, ale jsem tu moc spokojený a byl bych rád, pokud bych tu prodloužil smlouvu.