Ale jen v televizi. Ze záznamu přesně patnáct let poté, co se oba hokejové celky střetly v Naganu na Turnaji století.

A Jaroslav Špaček, pořízek z Rokycan a tehdy hráč švédského Färjestadu byl v Japonsku u toho.

„Souboj s Kanadou by se mohl rozhodovat na nájezdy, a na ty si věříme," prognózoval se smíchem devětatřicetiletý matador, bývalý obránce a opora reprezentace.

Češi v památném penaltovém rozstřelu na kanadské milionáře v čele s Waynem Gretzkym vyzráli a poté ve finále přemohli i ruskou mašinu. „Vyhrát olympiádu pro Česko vůbec poprvé bylo úžasné," vzpomíná Špaček.

Je to nejvíc, čeho jste ve vaší bohaté hráčské kariéře dosáhl?
Míru toho úspěchu jsem si uvědomil až mnohem později. Tehdy jsem byl mladý, užíval jsem si oslavy a věřil, že všechno mám vlastně před sebou. Jenže podobná vítězství se nerodí každý rok.

O Naganu se teď mluví. Co ve vás vzpomínky na vítězné tažení české party vzbuzují?
Zrovna v pondělí jsem v televizi koukal na čtvrtfinále s Američany a přestože jsem věděl, jak to dopadne, byl jsem nervózní a prožíval jsem ten souboj jako tenkrát.

I s onou bouří emocí, které úspěchy národního celku před patnácti lety provázely?
Spíš jsem si užíval povídání dalších pamětníků, ať už Ládi Růžičky nebo Slávy Lenera. A o to víc se těším na sobotní setkání v Praze, kde určitě vyplavou věci, na které jsem třeba už zapomněl.

Předtím jste neměl někdy chuť si olympiádu, triumfální návrat do vlasti, cestu z letiště lemovanou tisíci lidí, přijetí u prezidenta a nadšení davů na zaplněném Staroměstském náměstí připomenout?
Já ani nějaký záznam z toho krásného šílenství nemám. Něco mají doma rodiče, ale já nic. Možná na sobotní slavnosti dostaneme Nagano na dévédéčku a když bude chuť, tak se na něj se svými kluky kouknu. Už teď je to docela zajímalo. Pořád se ptali kdy už budu na ledě. A jé, to jsi měl tatínku ještě vlasy (smích).

Byl hokej v Naganu oproti současnému hodně jiný?
Hlavně vás trkne, jak rozhodčí nic nepískali a nechávali hru běžet. Hrálo se pořád pět na pět, přesilovky byly spíš výjimkou. Byl o to sice tvrdé, ale mezi hráči panoval respekt. Nedocházelo k zákeřným faulům, které jsou teď občas vidět v extralize, ale i v jiných soutěžích. Navíc mě překvapilo, že se v Naganu hrálo ještě s červenou čárou.

Vraťme se ještě do časů, kdy se zlatý tým formoval. Vy jste si sice v premiérově sezoně ve švédské lize vydobyl patřičné renomé, ale neměl jste obavy, že v konkurenci obránců ze zámoří to na olympijskou místenku nemusí stačit?
Jistý jsem si pochopitelně nebyl, ale trenér Ivan Hlinka razil představu, že půlka mužstva bude z Evropy a půlka ze zámoří. A zrovna tým, který tehdy bojoval na Euro Hockey Tour a jehož jsem byl členem, se jevil velmi dobře.

Takže nominace pro vás nějakým překvapením nebyla?
No, nervózní jsem byl až do jejího vyhlášení. Poslední turnaj evropské tour mi totiž nevyšel. Ale s Frantou Kučerou jsme tvořili sehraný pár a trenér Hlinka dával najevo, že buď nás vezme oba, nebo nikoho, což mě malinko uklidňovalo.

V olympijském výběru jste patřil k nejmladším. Bylo složité zapadnout mezi ostřílené matadory z NHL?
Pár kluků jsem znal z Jágr teamu. Poprvé jsem se potkal snad jen s Dominikem Haškem a Petrem Svobodou. Ale jsou to profíci. Možná jsme k nim cítili větší respekt, ale fungovali jsme jako tým. A pro nás bylo poučný, jak se takoví borci chystají, jak hrají.

Možná pomohlo, že paní Jágrová, maminka Jaromíra, se v médiích vyjádřila, že toho mladého beka z Rokycan sice nezná, ale hraje překvapivě dobře.
Asi měla nějaké informace od paní Strakové, maminky Martina a v Pittsburghu tehdy Jardovo spoluhráče. V Naganu totiž povzbuzovali náš tým společně. Postupně tu vůbec vznikla taková velká česká rodina a i to byl jeden z aspektů toho úspěchu. Vše si tak nějak sedlo, jak mělo.

Haškovi jste třeba na tréninku mohli dávat góly?
Hašan měl famózní formu, takže tak jednoduché to zase nebylo. Mně se to povedlo snad jen jednou. Ale je fakt, že na zastřelování při tréninku jsme měli v týmu jiné gólmany, Čechmánka s Hniličkou.

Česko z olympijského vítězství šílelo, jaké bylo vaše přivítání ve Švédsku, které v Naganu zůstalo bez medaile?
Úžasné. Apartmán jsem měl vyzdobený snad tisíci balonky a také kilometry toaleťáku, který jsem si předtím někde ve slevě koupil do zásoby. Takže nad ránem jsem v povznesené náladě měl co uklízet. A další překvapení mě čekalo na zimáku. Kluci mi z auta, které jsem tu měl zaparkované, odmontovali kolo, aby se mi na něj zlatě zvěčnili. Místo nějakého klídku jsem šel montovat kolo, když předtím jsem z auta odházel snad metr sněhu. Prostě paráda.

Olympijským titulem se v Plzni může pochlubit i Martin Straka. Cítíte, že nynější oslavy k vám přitahují větší pozornost?
Jako že by po nás kluci na ulici chtěli autogram? To ne. Ale je dobré si takové věci připomínat.

Na hokej se nyní koukáte z druhé strany, z pozice trenéra, ale nemáte přitom chuť se ještě znovu zapojit do hry?
Ne, i když kluci v Plzni mě pořád přemlouvají. Chodím hrát za staré pány a to mě naplňuje. Jako hráč jsem hokeji odevzdal všechno, co šlo a teď začínám další kapitolu. Nemám v sobě už tu touhu, navíc nechci zabírat místo mladým klukům. Jako dvacetiletého mě taky štvalo, že nemůžu hrát, protože přednost má starší borec. Tak ať se mladí ukáží. Pár šikovných jich v Plzni je.

Jaroslav Špaček

Narozen: 11. února 1974.

Bývalý obránce žije v Rokycanech, je ženatý a má dva syny.

Olympijský triumf v Naganu si Špaček vychutnal ve 24 letech a navíc se v té samé sezoně stal s Färjestadem mistrem Švédska. Pak už odešel do NHL. Nejprve na Floridu, odkud přes Chicago a Columbus doputoval do Edmontonu. S kanadským klubem se probojoval do finále Stanley Cupu a byl blízko vítězství. Následně zamířil do Buffala a do slavného Montrealu. V minulé sezoně oblékal ještě dres Caroliny. V prestižní soutěži odehrál včetně play off celkem 941 zápasů. Pobyt za oceánem si robustní bek v letech 1999, 2001 a 2005 vyšperkoval na mistrovství světa ziskem zlatých medailí. Celkem startoval na šesti světových šampionátech, jednou na Světovém poháru a třikrát na olympijských hrách. V roce 2006 si z Turína odvezl olympijský bronz. I během nedávné výluky NHL byl na hokejovém trhu o Špačka zájem, ale všechny nabídky odmítl. Milovníka dobrého jídla a golfu nezlákala ani ruská KHL, ani parťák z Nagana a plzeňský šéf Martin Straka. V extralize kromě Plzně hrál krátce i ve Slavii Praha. U extraligového áčka plzeňské Škodovky nyní působí jako jeden z asistentů trenéra.