V pondělí se šikovný bek vrátil z mistrovství světa dvacítek a další den večer už hráč, vyhlášený na šampionátu v Kanadě mezi triem nejlepších českých mladíků, bojoval se Škodou Plzeň v úvodním semifinále Ligy mistrů na ledě švédské Frölundy.

O tom, že vyrazí na sever, se devatenáctiletý reprezentant dozvěděl až při návratu ze zámoří.

„Zpráva mě zastihla při mezipřistání v Amsterodamu,“ potvrdil Kvasnička a hned po příletu do Prahy také zamířil na plzeňský zimák na trénink.

Jak jste povolávací rozkaz do Göteborgu přijal?
Nijak jsem nad tím nedumal. Conor Allen měl nějaké zdravotní problémy, nebylo jasné, zda bude moct v obraně nastoupit, a tak mě trenéři povolali.

Stihl jste se během krátkého pobytu doma alespoň přivítat s blízkými?
To ano. Dokonce jsme si večer s rodiči a přítelkyní předali vánoční dárky, protože Štedrý den jsem prožil v zámoří. Ale cítil jsem se hodně unavený a šel jsem spát. Zato ráno jsem se probudil ve čtyři hodiny a už jsem nezabral. Takže jsem se nasnídal a jel na zimák. V osm hodin jsme pak s mužstvem odjeli do Prahy a v deset jsme odlétali.

Projevila se únava z náročného cestování na vašem výkonu?
Víc byl znát asi dopad časového posunu. Ještě horší ale bylo, že jsem čtyři dny od vyřazení ve čtvrtfinále s Amerikou nebyl na ledě. Není snadné hned skočit do zápasu s tak silným soupeřem, jako je Frölunda. Navíc mě překvapily rozměry kluziště. Z dvacítek jsem byl zvyklý na úzká hřiště a teď najednou takové letiště.

Co říci o zápasu, který skončil porážkou Škodovky?
Potvrdilo se, že v ofenzivě je Frölunda hodně silná, a také nám dala šest gólů. To mluví samo za sebe.

Je v silách týmu smazat v odvetě třígólové manko z prvního zápasu a zabojovat ještě o finále?
Šance žije a my jsme doma odhodlaní se postup poprat. První zápas byl vyrovnaný a soupeři jsme to usnadnili vlastními chybami. To nesmíme v odvetě opakovat a věřím, že s podporou fanoušků a při troše štěstí můžeme na finále ještě dosáhnout.

A vaše pocity z vystoupení české dvacítky na mistrovství světa?
Samozřejmě všechno přebíjí zklamaní. Pro náš ročník 1999 to byl poslední turnaj v juniorské reprezentaci. Všichni jsme si toho také byli vědomi, chtěli jsme udělat úspěch, získat konečně medaili, ale zůstali jsme za očekáváním.