Hokejista a rozhodčí. Oba jsou nedílnou součástí hry, ale během utkání najdou mezi sebou málokdy společnou řeč. Jakub Šindel však jako jeden z mála zažil obě role na nejvyšší úrovni. Jako hráč odehrál v české extralize skoro 250 zápasů, z toho více než polovinu v dresu Plzně, kde se nyní usadil. Podíval se i do zahraničí, kde jako velký cestovatel vyzkoušel sedm různých lig, ale následně musel nuceně pověsit hokejku na hřebík. Při působení ve Francii mu při přátelském zápase s domácí reprezentací jeden ze soupeřů brutálním zákrokem hokejkou zlomil čelist.

Na led se však bývalý hokejista vrátil, pouze změnil roli. Přijal nabídku zapojit se do akademie rozhodčích a během tří let se propracoval zpět do extraligy.

Už je to nějaká doba, co jste utrpěl vážné zranění čelisti, po němž jste ukončil hokejovou kariéru. Jak na tento okamžik vzpomínáte?

Každé zranění je nepříjemné, toto ale obzvlášť, protože bylo nejvážnější a ovlivnilo výrazně moji kariéru.

ÚSPĚŠNÝ ROK má za sebou motocyklový závodník Jan Vašta, který se stal mistrem České republiky ve střední třídě E2 a zároveň českým vicemistrem ve sprintenduru.
Vašta se stal mistrem republiky

Když jsme spolu naposledy mluvili, říkal jste, že stále ještě přetrvávají následky po zranění. Posunulo se to od té doby k lepšímu?

Bohužel jsem cit směrem od brady ke kloubu v čelisti již zpátky nezískal a smířil jsem se s tím, že lepší to už nebude. Naštěstí mě to v životě příliš neomezuje. Člověk to navenek příliš nezaregistruje, akorát si občas uslintnu, ale začal jsem si na to dávat pozor (smích).

Tehdy francouzský hokejový reprezentant, který vám hokejkou zlomil čelist, nespáchal podobný incident poprvé. Vy jste ho tehdy zažaloval za ublížení na zdraví. Je soudní řízení již u konce?

Táhne se to stále. Proběhlo několik soudních stání a teď v lednu by mělo dojít snad již ke konečnému verdiktu. Předtím se odvolala naše strana, pak on… Je to takové na dlouhé lokte, ale s tím se počítalo.

Přejděme raději k příjemnějším věcem. Po konci hokejové kariéry jste se ihned pustil na dráhu rozhodčího. Jak jste se dozvěděl o této možnosti?

Když vyšla oficiální zpráva, že kvůli zranění zvažuji konec, ozval se mi Vláďa Šindler (předseda komise rozhodčích) s nabídkou rozhodcovské akademie. Sešli jsme se, dali jsme si kávu a představil mi, jak by to mohlo vypadat. Chvilku jsem si vzal na rozmyšlenou a vrhl jsem se na dráhu v pruhovaném.

Přece jenom je to velká změna vyměnit hokejovou výstroj za píšťalku, dalo by se říci, že jste přešel na druhou stranu barikády. Co vás přesvědčilo, abyste zkusil novou životní výzvu?

Bylo tam více aspektů. Především jsem měl vidinu toho, že se mohu vrátit zpět do vrcholového sportu a zažiju znovu vyprodané stadiony a adrenalin. I když, jak říkáte, je to jiná strana, jiný adrenalin… Jak jsem ale už poznal, v roli rozhodčího je ten adrenalin o dost větší, než když jsem byl hráč (smích).

Jak jste vnímal rozhodčího během hokejové kariéry?

Na to se mě ptá hodně kolegů (úsměv). Myslím si, že se to dá rozdělit na několik etap. Když jsem byl v dorostu nebo juniorech, byl jsem hodně impulzivní a neodpustil jsem si nějakou narážku. Občas jsem proto vyfasoval nějakou panenku (trest za nesportovní chování, pozn. red.). Neříkám, že jich bylo hodně, ale pár si jich pamatuju. Potom, co jsem přešel jako mlaďas do dospělého hokeje, jsem si toho už tolik nedovolil. Přistupoval jsem k nim s pokorou, protože jsem nemohl jako mladý bažant vyfasovat zbytečně desítku. To si nedokážu představit, co by se pak dělo v kabině…

Tereza Petržilková závodila na ostravském Czech Indoor Gala loni a chybět by neměla ani letos. 
Přípravu jsem musela posunout, říká atletka Petržilková

Jako hráč si všímáte na hřišti úplně jiných věcí než jako rozhodčí. Když jste začínal s pískáním, na co bylo nejtěžší si zvyknout?

Je to velká změna. Chvilku to to trvalo. Hokejka mi musím říct nechyběla, ale pohyb byl úplně jiný. Jako hráč jsem celý život vyhledával puk, nyní se snažím ho mít co nejdál od sebe (úsměv). Všechno se dá naučit, ale toto byl největší rozdíl.

Vy jste součástí akademie rozhodčích, jejímž cílem je vychovat z bývalých hokejistů nové rozhodčí. V čem vidíte největší pozitiva?

Největší výhodou je to, že začínající rozhodčí, kteří jsou v akademii, absolvují extrémní počet zápasů, aby se co nejrychleji sžili s pozicí rozhodčího. Zároveň jsou součástí i časté semináře a já měl od začátku i mentora, ujal se mě Honza Šlouf. Je to hodně intenzivní kurz, aby byl posun co nejrychlejší.

Začínal jste společně s dalším bývalým extraligovým hokejistou Tomášem Mickou. Pomohlo vám v začátcích, že jste oba byli na stejné startovací čáře a mohli jste si pomoci?

Strašně nám pomohlo, že jsme začali ve stejnou dobu. Zároveň mezi námi nikdy nebyla žádná rivalita, prošli jsme si hokejovou kariérou a oba si vzájemně přejeme úspěchy. Doteď, když někde přespáváme, jsme spolu na pokoji a probíráme věci mezi sebou. Posouváme se oba stejným tempem, takže je stále co řešit.

Jako hráč jste zažil plné stadiony s bouřlivou atmosférou. Je to pro vás o něco snazší nyní v tom, že si nepřipouštíte na ledě takový tlak?

Je to určitě velké plus. Jak jsem zmínil, je to větší adrenalin, zvláště na větších stadionech. Tím, že jsem si tím prošel, mám obrovskou výhodu vůči klukům, kteří to nikdy nezažili.

Během tří let jste se propracoval až do extraligy. Může to být motivací pro další končící hokejisty, že existuje možnost si prodloužit kariéru v jiné roli?

Myslím si, že jo. Nechci říkat, že je to na denním pořádku, ale často se mi stává, že mi volají hokejisté, kteří eventuálně uvažují o tom, že skončí nebo ještě přemýšlejí, že by šli ke konci kariéry do zahraničí. Věřím, že dříve nebo později se chytnou další kluci, pro něž by to mohla být dobrá cesta.

Přesto zatím hráčů, co ukončili hokejovou kariéru a začali pískat, příliš není…

Je to tak. Samozřejmě ten, kdo má ještě šanci vydělávat peníze hokejem tady nebo v zahraničí, většinou preferuje krátkodobější cestu. Je to o jiných penězích a nechtějí opouštět hokej… Rozumím tomu. Já to měl na druhou stranu ulehčené zraněním. Zpětně to beru jako parádní životní rozhodnutí. Jak se říká, něco špatné je k něčemu dobré, v tomto se to zcela potvrdilo.

Kladno (v bílém) hostilo v hokejové extralize Plzeň.
Čtvrtá výhra v řadě. Rytíře složila Robova trefa

Vy jste každý rok poskočil o soutěž výše. Přes druhou a první ligu jste se dostal v letošní sezoně až na listinu rozhodčích pro extraligu. Věřil jste, že to půjde takto rychle?

Doufal jsem. Bylo mi nastíněno, že by to mohlo vyjít, pokud by vše klaplo. Byl to cíl na začátku, ale zároveň je to i o štěstí. Rozhodně to nechci přeceňovat. Nyní je nás, abychom ukázali, že jsme v extralize oprávněně a máme co nabídnout.

Cítíte, že vás hráči více respektují, když ví, že máte za sebou úspěšnou hokejovou kariéru?

Je to ulehčení pro mě. Zároveň je to teď v takové fázi oťukávání, protože jsem se s každým týmem potkal jednou nebo dvakrát. Zjišťují, co si mohou a nemohou dovolit. Snažím se toho ale zároveň využít tak, aby to bylo přínosné pro obě strany.

I jako hráč jste se nevyhnul nadávkám z tribun, zároveň ale přišla i pochvala od vlastních fanoušků po povedené akci, gólu… Rozhodčí ale vstupuje do jámy lvové hned prvním dotykem brusle na led. Cítíte to tak?

Je to ta z největších změn. Rozhodčí může pouze chybovat. Když odvede dobrou práci, není o něm slyšet. Je to z profesního hlediska úplně jiné. Pokud hráč v první třetině namaže na gól, lidi si zanadávají. Pokud ale pak vstřelí na konci zápasu rozhodující branku, je hvězda… Právě to je největší rozdíl, že není příliš impulzů, jak nakopnout rozhodčího. V tom je to hodně složité na psychiku.

S jakými nepříjemnými reakcemi jste se setkal jako rozhodčí?

Zatím se mi naštěstí nestalo nic hrozného. V Sokolově jsem schytal pouze kelímek s pivem za hlavu. Bývá to horší v nižších soutěžích, protože v extralize a první lize jsou stadiony přizpůsobené k tomu, aby se rozhodčí nesetkal s fanoušky. Samozřejmě si člověk vyslechne řadu nadávek z tribun, ale to je úděl tohoto povolání. S tím musí člověk počítat a pustit to druhým uchem ven, nebo se tomu zasmát. To je asi jediná rada, která na to funguje (úsměv).

Vnímáte, co se snáší z tribun na vaši adresu?

Davově mi to vůbec nevadí. Horší je, když je na stadionu pár lidí a slyšíte celý ten text. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se naučil to vytěsnit. Bral jsem si to osobně a přemýšlel jsem, proč to řvou. Přesto se dokážu vžít do role fanouška. Hrál jsem hokej a taky někdy fandím. Svým způsobem to k tomu patří, ale některé věci jsou už za hranou. Občas žasnu, co dokážou lidé vypustit z úst.

Podělil byste se o nějakou vtipnou historku, kterou jste zažil?

Těch vtipných je tolik nebo málo, že si nemohu úplně vzpomenout (smích). Možná navážu na tu otázku předtím. Přišli jsme po zápase k autu a měli jsme ho celé zasypané popcornem a politý kečupem s hořčicí od párků. To byla taková vtipná, ale zároveň smutná historka.

Je něco, co jste měl rád na hokejové kariéře a schází vám to nyní?

Schází mi taková denní rutina. Člověk šel do kabiny a zažíval tam každodenní vtípky. Teď je to jiné, ale alespoň při cestách na zápasy, kdy jsme v autě tři nebo čtyři, na nějaký vtip dojde. Také při seminářích je k tomu možnost a vynahrazuje mi to částečně hokejovou kabinu.

Připravujete se na zápasy stále stejně, nebo jste něco změnil?

Myslím si, že je to hodně podobné. Velký rozdíl vidím v tom, že člověk není každý den na ledě. Jako rozhodčí se na něj dostanu tak třikrát týdně, když pískám.

Jaké vnímáte rozdíly v tréninku oproti tomu, když jste byl hráčem?

Je to nyní na individuálnější bázi. Vidím v tom výhodu, protože člověk nejlíp zná své tělo. Vím, že například nemohu příliš trénovat odrazovou sílu, protože tím trpí moje kolena, kde už mám lehkou artrózu. Dřív to vždy skřípalo mezi mnou a trenéry, když jsem to nechtěl dělat. Nyní prostě nepůjdu skákat schody…

Adrián Guľa
Trenér Guľa působí energicky, všiml si Brabec

Ještě cítíte, že máte v sobě nějaké hokejové návyky z doby, kdy jste hrál?

Myslím si, že to vše ze mě zmizelo. Abych jel někam, kam bych jel dřív, to se mi už neděje. Když náhodou na mě letí puk, snažím se mu stejně jako dřív uhnout (smích).

Vy už máte možnost srovnání. Má snazší život rozhodčí, nebo hráč?

Myslím si, že většina lidí bude se mnou souhlasit, ale snazší je být hráčem. Já teda mám velkou výhodu v tom, že nechodím do práce. Klobouk dolů ale před kluky, kteří pracují a pak ještě jedou pískat. To je opravdu náročné. Bohužel to stále nevypadá na to, že by v budoucnu mohli působit všichni extraligoví rozhodčí jako profesionálové.

Dostal jste se do extraligy, což byl váš prvotní cíl. Jaké máte další mety?

Chci předvádět dobré výkony v extralize a dokázat, že jsem tam právem, a zařadit se mezi lepší rozhodčí. To mi ale asi bude nějaký pátek trvat (smích). Samozřejmě se těším i na nějaký mezinárodní turnaj. Už jsem odpískal několik mládežnických a připomíná mi to svým způsobem i hokejový růst. Je každopádně ještě hodně práce přede mnou, než budu moci mluvit o větších cílech.

Kariéra Jakuba Šindela:

Narozen: 24. ledna 1986 (33 let), Jihlava.

Hráčská kariéra: HC Sparta Praha, Brandon Wheat (Kanada), HC Lasselsberger Plzeň, BK Mladá Boleslav, Pelicans Lahti (Finsko), Kometa Brno, Kloten Flyers (Švýcarsko), Dinamo Riga (Lotyšsko, KHL), Kärpät Oulo (Finsko), Ässät (Finsko), Fassa (Itálie), Kaltern/Caldaro (Itálie), Coventry (Velká Británie), Morzine-Avoriaz-Les Gets (Francie).

Kariéra rozhodčího:

ELH – dosud 15 zápasů v sezoně 19/20. I.liga – 13 zápasů 19/20 + 27 zápasů 18/19. II.liga – 18 zápasů 18/19 + 23 zápasů 17/18.

Takhle si Jan Hašek (uprostřed) a Ondřej Hasman (vpravo) spolu s Richardem Wohankou ze Slaného užívali na juniorské Evropě štafetové stříbro.
Hašek, Richtr, Hasman a spol. Kosáci jedou