Poté, co Adam Dvořák tečoval puk do brány kladenských Rytířů, vylétly mu ruce radostí nad hlavu. Aby ne. Sedmnáctiletý útočník Škody Plzeň zatím válel v plzeňské juniorce a teď slavil premiérový a navíc vítězný gól v extralize chlapů. A to hned ve svém druhém utkání na elitní domácí scéně. Škodovka souboj s Kladnem vyhrála 4:3. „Ještě mě všechno pořádně nedošlo. Doma si v klidu sednu a v hlavě si to srovnám,“ říkal po utkání novinářům.
Lásku k hokeji jste zdědil po otci Michalovi, zarputilém útočníkovi a bojovníkovi, a nyní skills koučovi u mládeže. Stihl vám už pogratulovat?
S tátou jsem se viděl po zápase u střídaček. Gratuloval mi a zároveň hned dodal, abych zůstal pokorný, udržel si hlavu v normálu a nezačal blbnout.
Jak váš premiérový gól padl?
Projížděl jsem kolem soupeřovy brány a trefilo mě to do hokejky. Náhoda, ale jsem šťastný.
Velkou šanci jste měl už v první třetině. Co chybělo, aby i to byla branka?
Ocitl jsem se sám mezi kruhy a až jsem byl překvapený, kolik prostoru jsem dostal. Trefil jsem ale jen betony, nebo gólmana do břicha, přitom rána měla jít do víka. Chvíli jsem byl naštvaný, ale pak jsem to hodil za hlavu. Přece jen byli před námi ještě dvě třetiny, potřebovali jsme urvat tři body a bylo jedno, kdo dá gól.
Jak jste se o své nominaci na utkání prvního týmu Škodovky dozvěděl?
S áčkem normálně netrénuji, takže jsem z toho byl hodně překvapený. Prostě mi v pátek přišel hovor, že jedu na zápas do Liberce. Chvíli jsem to v hlavě zpracovával, pak jsme se rychle sbalil a mazal na zimák. Před utkáním si mě vzal bokem Kuba Kindl, říkal mi abych si zápas užil, nestresoval se a hrál to, co umím. Všichni zkušení hráči ke mně přistoupili dobře. Jsem jim strašně vděčný, jak se ke mně zachovali.
Byl jste nervóznější při páteční premiéře v Liberci nebo nyní před solidní diváckou návštěvou doma s Kladnem?
Asi teď doma. Fanoušci byli úžasní, navíc v hledišti jsem měl blízké, kamarády a chtěl jsem předvést dobrý výkon. Hlavně ale vyhrát, což se povedlo a za ty tři body jsme rádi.
Jaké to bylo hrát proti Jágrovi, hokejové ikoně světového kalibru?
Nikdy by mě nenapadlo, že bych si proti němu ještě mohl zahrát. Být s ním na jednom ledě bylo úžasný. Jednou jsem tam do něho trošku i najel a posléze se strhla menší šarvátka, leč hrajeme hokej a tohle k tomu patří.
A s týmem jste si po zápase užil vítěznou děkovačku před burácejícím kotlem fanoušků.
Na zimák chodím od čtyř let, děkovačky jsem vnímal i díky tomu, že mě na ně jaké malého bral táta. Fanouškům patří obrovský dík, fandili neskutečně. A já si navíc užil lehce zvláštní začátek děkovačky. Lukáš Kaňák mi řekl, že mám jít na led první. Tak jsem šel, jenže když jsem se po chvíli ohlédl, tak tam nikdo nebyl (smích).
