V závěru srpna v souboji Ligy mistrů v Nitře zblokoval Preisinger střelu a puk ho trefil do nechráněného místa nad rukavicí. Musel na operaci a přes dva měsíce se na hokej mohl jen dívat. Teď se vrací.

Prožíváte pocity jako běžně přes začátkem soutěže?
Je to podobné, možná ještě horší, protože extraliga je rozjetá a já jsem teprve na začátku. O to budu mít vše těžší.

Postihlo vás už někdy předtím tak vážné zranění?
Takhle dlouho jsem zatím nemarodil a poprvé to přišlo i těsně před zahájením extraligy.

Asi nebylo lehké se smířit s dlouhou léčbou.
Zvlášť ze začátku to bylo složité. Hlavou mi běžely obavy, jak se bude ruka hojit a strašily mě i ty dva měsíce – což byla odhadovaná doba léčení. Ale naštěstí šlo všechno podle předpokladů a bez komplikací.

Kde jste v těch nepříjemných časech hledal pohodu?
Byl jsem více času s přítelkyní, s naší dcerkou. To bylo asi největší pozitivum. Obě holky byly většinu času se mnou v Plzni. Nenudil jsem se, trochu i zapomněl a přitom jsem si vyčistil i hlavu.

Jenže Škodovce se v úvodu sezony nedařilo. Jak jste prožíval trápení týmu?
Když se nevede, tak přestanou jít i nejběžnější věci. Puky vám uskakují, nepřihrajete ani na metr a netrefíte prázdnou bránu. Jenže z hlediště to vypadá hrozně a každý je hned moudrý. To jsem nechtěl a kluky jsem se snažil spíš jen povzbudit. A oni to také zlomili. Poslední zápasy naznačily, jak bychom mohli dohrát sezonu.