„Vyrazili jsme na výlet. Kluci to ocenili. Předtím mi vytýkali, že se série táhla a já pořád někam jezdil,“ prozradil šestatřicetiletý útočník hokejové Škody Plzeň.

Postup do semifinále jste si ozdobil 600. startem v extralize. Vnímal jste to?

Já to ani nevěděl. Až před zápasem mi to řekl kustod Kuba Vais. Ale šlo o postup a ostatní bylo vedlejší.

Šest set zápasů je už slušná porce, ne?

Je to pěkný číslo, ale spíš mi v hlavě blesklo, že už jsem fakt starej a mám toho hodně za sebou.

Váží si člověk o to víc účasti v play-off jako jedné z posledních šancí na výrazný úspěch?

Já už každý zápas beru jako by měl být poslední. Ale pořád mám chuť vyhrávat.

Co bylo ve čtvrtfinálové sérii s Olomoucí nejtěžší?

Asi zápasy u nich v té hrozné hale. Je to specifické prostředí, diváci jsou tam hodně bouřliví a Mora toho umí využít. Ale já věřil, že máme zkušenější tým. V sedmém zápase jsme to také potvrdili a urvali postup.

Bude to v semifinále s Třincem jiné?

Až tolik ne. Možná se bude hrát víc hokej. Ale je to semifinále, každý půjde nadoraz a zase se to bude řezat. Nedostávají moc gólů, Vítkovice vyřadili na čtyři pokusy, takže do toho jdeme s respektem, ale také odhodlaní odvézt si z Třince minimálně bod.

Vy jste s Plzní zažil také souboje s Oceláři v předkole play-off před deseti roky. Jak na to vzpomínáte?

Ačkoliv jsme tehdy přes Třinec přešli, tak pro mě série skončila zraněním. Rozhodovalo se až v pátém zápase v Plzni. Vyhráli jsme 3:0, ale ve druhé třetině mě u mantinelu trefil Výtisk na koleno a bylo hotovo. Ve čtvrtfinále jsme vyřadili Pardubice a v semifinále jsme pak vypadli se Slavií. Já ještě zkoušel hrát, ale nešlo to.