„Už jen hrát zápasy v Rogers Areně, což je hala týmu Vancouver Canucks pro NHL, bylo úžasný,“ svěřoval se urostlý forvard z Rokycan, který za mořem hájil české barvy spolu s dalším mladým Indiánem, obráncem Davidem Kvasničkou.

Už jste vstřebal změnu časového pásma?
Možná prvních pár dní po návratu jsem se s tím srovnával. Pospával jsem přes den a večer jsem nemohl usnout, ale už jsem v pohodě.

Trenéři vás na rozdíl od Kvasničky hned po návratu ze šampionátu nepovolali do boje. Ulevilo se vám, nebo byste si úvodní zápas semifinále Ligy mistrů ve Švédsku rád zahrál?
Pokud by trenéři zavolali, tak bych klidně letěl. Ale nikdo se neozval, tak jsem si užil o něco delší volno.

Doháněl jste přitom oslavy Vánoc, které jste strávil v dějišti mistrovství?
Už před odletem jsme si doma udělali jakoby štědrovečerní večeři. Byl salát a ryba. Kapra nemusím, ale měl jsem lososa. A ochutnal jsem nějaké cukroví. No a po návratu jsme si rozdali dárky. Blízkým jsem přivezl i pár suvenýrů z Kanady.

Když shrnete své pocity ze šampionátu, co převládá?
Na jedné straně jsem byl šťastný, že jsem mohl na mistrovství vůbec hrát. To se rozhodlo až v zámoří po dvou přípravných zápasech. Jenže pak jsme žádnou díru do světa neudělali. Chtěli jsme konečně po čase přivézt medaili, ale i když jsme měli silný tým a skvělou partu, tak jsme letěli domů s prázdnou.

Co podle vás chybělo k tomu, aby se česká juniorka prosadila víc?
To musí posoudit jiní. Myslím, že trenéři i my hráči jsme dělali maximum, abychom na ten cíl dosáhli. Jenže nevyšlo to. Mrzí to o to víc, že pro náš ročník 1999, což byl základ týmu, to byl poslední start na dvacítkách.

Už minulou sezonu, kdy jste se začal objevovat v plzeňském áčku, jste za jeden ze svých cílů označil právě účast na vrcholné akci juniorského hokeje. Směřoval jste k tomu veškeré úsilí?
To se takhle nedá říct. Snažil jsem se hlavně hrát co nejvíc extraligu za Škodovku. Pomohlo ale i to, že když jsme se s Kvasňou nevešli do sestavy, tak nás trenéři nechali hrát první ligu za Litoměřice. S dvacítkou jsme také absolvovali všechny přípravné kempy, a to už jsme cítili, že by to mohlo vyjít.

Útočník Martin Kaut připustil, že selhali hráči, na kterých to mělo stát. Kromě sebe měl na mysli Martina Nečase a Filipa Zadinu. Byla to jedna z příčin nezdaru?
Nepadalo nám to tam, jak bychom chtěli. Ale nejde říct, že to byla chyba zrovna těchto kluků. Mohli jsme to vzít na sebe za ně, ale nepovedlo se.

Hlavní kouč české juniorky a někdejší křídelní útočník Václav Varaďa vypadá na pohled hodně drsně. Jaký je ve skutečnosti?
Je to skvělý trenér, který jako hráč získal obrovské zkušenosti v NHL nebo při startech na mistrovství světa. A hlavně je to kouč s přirozenou autoritou. Ani nemusí moc mluvit. Stačí, když se podívá, a je jasno.

Nastupoval jste ve čtvrtém útoku, takže vás čekala hlavně černá práce pro tým?
Víceméně ano. Měli jsme se co nejvíc držet na puku, udělat v útočné třetině rozruch a zkusit z toho vytěžit nějaké góly. Ty jsme bohužel nedali.

Užší kluziště a rychlá hra. Jak jste si zvykal na specifika zámořského hokeje?
Je to hodně jiné než v extralize. Na nic není moc času. O chvílí déle podržíš puk, hned dostaneš ránu a ležíš na ledě. Teď se prý uvažuje, že by se úzká kluziště měla zavést také v Evropě. Třeba to může evropským hráčům pomoct.

Byla účast na juniorském mistrovství světa zatím největším zážitkem ve vaší hokejové kariéře?
Rozhodně. Když třeba náš zápas s Kanadou sledoval plný dům, dvacet tisíc lidí, tak to bylo něco neskutečného. Ale i na střetnutí ostatních celků chodilo kolem deseti tisíc diváků. Což taky není málo. Navíc fandili většinou týmu, který zrovna prohrával (úsměv).