Šedesátiletý spíkr uvádí i provázel dalšími domácími a mezinárodními sportovními akcemi. Jako moderátor má za sebou i řadu společenských akcí. Má vůbec ještě nesplněný moderátorský sen? „Mám jeden velký sen, aby se zápasy opět hrály před diváky, abych mohl k nim na stadionu a v hale mluvit,“ říká Zdeněk Hůrka.

„A samozřejmě sním o hokejovém mistrovském titulu na domácím ledě. Bohužel se to ještě nepovedlo, v roce 2013 ho Škodovka vyhrála ve Zlíně,“ dodává spíkr.

Jak a kdy jste se dostal k roli spíkra sportovních akcí?

Začínal jsem s atletikou. Jako žák a dorostenec jsem dělal atletiku a v 18 letech se v Plzni konaly Středoškolské atletické hry, které pořádali moji rodiče, jež učili na Střední ekonomické škole v Plzni (dnešní Obchodní akademie, pozn. aut.). Jenže vypadl jim hlasatel, tak jsem řekl, že to vezmu za něj. Tím to všechno začalo.

Poté jste si přibral i fotbal…

Po dvou nebo třech letech u atletiky za mnou přišel pan Roubík, který dělal hlasatele na fotbale tehdejší Škodovce Plzeň, s tím, že by za sebe potřeboval někoho mladého. Takže jsem asi od roku 1980 začal dělat i fotbal. Pak jsem byl dva roky na vojně a i na ní jsem dělal hlasatele místním domažlickým fotbalistům. Z vojny jsem se vrátil v roce 1984 a v Plzni jsem opět dělal fotbal i atletiku. Tu jsem jezdil moderovat a hlásit do Prahy na mezinárodní závody, mistrovství republiky, vzpomínám na běh Rudého práva, na kterém se sešla skvělá konkurence běžců ze světa a Evropy.

Živil jste se pouze moderováním sportovních akcí?

Ne. Pracoval jsem asi 14 let ve Škodovce. Vyučil jsem se strojním zámečníkem a kovomodelářem, takže jsem se živil rukama. Až po roce 1989 jsem se dostal k novinařině a dělal jsem v rádiu FM Plus, kde jsem byl na pozici zprávaře, pak šéfa zpravodajství, šéfa programu. Díky rádiu jsem se dostal do povědomí lidí a v roce 1993, 1994 jsem začal dělat společenské, kulturní a sportovní akce. Moderoval jsem triatlon, cyklistiku a kolem roku 1996 nebo 1997 jsem začal dělat hokejového a házenkářského spíkra.

Moderování bylo vaším snem?

Spíš novinařina a žurnalistika, o níž jsem přemýšlel, ale kvůli kádrovému profilu rodičů jsem nemohl studovat. Moderování se z toho tak nějak vyvrbilo. Rodiče učili češtinu, takže jsem s ní neměl problém a mluvit jsem uměl. Ale nesnil jsem o tom, že bych jako mladý kluk někde moderoval fotbal.

Kdo ze sportovců je nejzábavnější?

Je strašně těžké někoho vybrat. Jsou sportovci, kteří mluví rádi, mluví dobře a jsou sportovci, kteří toho moc nenamluví, takže je těžší s nimi vést rozhovor. Rozhovor se sportovcem pro rádio, v televizi na stadionu před lidmi má specifika. V novinách můžete slovo přikrášlit, zatímco když mluví naživo, tak to nejde. Hodně příjemný na povídání byl David Pospíšil, který je teď výborným hokejovým spolukomentátorem v televizi. Naopak moc toho nenamluvili bratři Doškové.

Jaký máte největší zážitek?

Těch mám spoustu. Bohužel jsem nezažil příliš titulů na domácím hřišti. Na fotbale jsem skončil v roce 2008, takže tituly Viktorky jsem jako hlasatel už nezažil. Hokejový titul jako hlasatel jsem nezažil, protože Škodovka vyhrála rozhodující zápas venku. Jediné tituly, které jsem zažil doma, byly ty s házenkáři. Strašně rád vzpomínám na dvě věci: jedna je mistrovství Evropy triatlonu v roce 2001 v Karlových Varech, kde vyhrál Filip Ospalý. Atmosféra a naladění všech na jednu vlnu bylo něco úžasného. Mým druhým velkým zážitkem byla cyklistická exhibice v roce 2005 v Praze na Václaváku, kam přijel Lance Armstrong po Tour de France. Armstrong jel tuto exhibici, na kterou přišlo asi 70 tisíc lidí.

Kdy jste nejvíc prožíval úspěch? Bylo to po házenkářském titulu Kovopetrolu Plzeň v roce 1998, kdy jste si obarvil vousy na blond?

(směje se). Ano. Tenkrát si kluci před play-off nechali odbarvit vlasy na blond, a když hráli první zápas čtvrtfinále, ptali se mě, proč jsem se také nenechal odbarvit. Odpověděl jsem, že když postoupí do finále, nechám si obarvit vousy. Házenkáři postoupili do finále a vyhráli ho. Před cestou do Karviné na třetí zápas, kam jsem s nimi odjel, jsem si nechal obarvit vousy na blond. Bylo to šílené a manželka se mnou nemluvila dva měsíce.

Vzpomínáte si na nějaké vtipné přeřeknutí?

Těch je mraky. Tak třeba na hokeji HC Oceláři Třicet (místo Třinec, pozn. aut.). Kdo se v téhle branži pohybuje, ví, že přeřeky k tomu patří, a moc se s nimi nechlubí. Na hokeji se stává, že řeknete špatně číslo nebo jméno hráče, který vstřelil gól. Fanoušci čekají, že si zakřičí příjmení střelce, ale vy ohlásíte jiné číslo a jméno. Někdy se to může stát, když je to tečovaná střela nebo na druhé straně hřiště.