„Jsem rád za každý gól a snažím si ho proto užít. Nikdy nevíte, kolik jich ještě bude,“ uvedl dvaadvacetiletý plzeňský útočník.

V sezoně dosáhl čtvrté branky a k tomu mladší z hokejových sourozenců Heřmanových přidal během 28 startů i tři asistence. Odchovanec klubu, který ještě před dvěma lety válel za juniorku Plzně, střílel góly. Místo v áčku mužů na něj ale přesto nezbylo. A tak Martin putoval do prvoligového Berouna, odtud do Havlíčkova Brodu a potom ještě níž do druhé ligy v dresu Pelhřimova.

Zdálo se, že extraliga je pro něj dál jen nedostižným snem. Jenže před sezonou se Heřman objevil zase v Plzni. „Táta (trenér Václav Baďouček – pozn. autora) oslovil Martina Straku s tím, že jsem pořád plzeňským hráčem a zda by mi nedal šanci v letní přípravě a zkraje ledu,“ vysvětluje forvard okolnosti návratu. „A protože trenér Jelínek souhlasil, vrátil jsem se a nakonec jsem tu podepsal roční kontrakt s opcí.“

Místo našel v centru speciální rozbíječské řady vedle Michala Dvořáka a Martina Adamského. „Naším prvořadým úkolem bylo sice rozbíjet hru soupeře, ale mně se v téhle lajně hrálo dobře. Stejně jako Michalovi s Martinem mně vyhovuje agresivní styl hokeje,“ tvrdí 184 centimetrů vysoký a 80 kilogramů vážící mladík.

Ted už asi třetí zápas nastupuje v tomhle útoku místo Adamského kanadský štírek Scofield. „Je to malinko jiné, ale hlavní úkol, bránit, nedostat gól přetrvává. O to víc pak těší, když sami nějaký dáme,“ říká plzeňská šestadevadesátka.

Heřmanovo číslo nosil předtím na západě jiný útočník – Michal Důras. „Nikoho jsem ale nekopíroval,“ tvrdí Martin. „Sedmnáctka, kterou jsem měl odmala, tu na mě nezbyla, a tak jsem pro štěstí otočil šedesátdevítku z minulé sezony.“

A prozrazuje, jak to chodí v hokejové rodině. „Hecujeme se a odnáší to mamka. Neví, komu má fandit,“ usmívá se Martin. Jeho starší bratr Jan je totiž hráčem prvoligového Ústí. „Brácha je níž, a tak mu říkám, že na každý můj bod musí mít dva. Zatím mám navrch, ale jen lehce.“