Po dvanácti odkroucených sezonách ale zkušený bek vyměnil modro-bílé barvy za zlínský dres. Zrovna před sezonou, v níž pak Plzeň došla v tehdy ještě československé extralize až do finále.

Ačkoliv štace dál střídal, mateřský klub pro něj zůstával zapovězený. A to i v časech, kdy už působil coby kouč. Mimo jiné v Karlových Varech, Pardubicích, Brně, Znojmě, ale také ve Vrchlabí, které vytáhl z druhé ligy do první. Až teď vše klaplo a Baďouček se vrací na rodnou hroudu. Co o tom říká?

TŘETÍ ŠANCE

Jasně že jako Plzeňáka mě trénovat doma lákalo. Vyšel až třetí pokus, spíš šance. Tu první mi kdysi dal Marek Sýkora, který mě chtěl za asistenta, ale nějak to nedopadlo. Druhá přišla před pár lety od Martina Straky, který mi volal, ať přijedu na zimák. Já že hned sedám do auta, ale než jsem přijel, tak vzal post trenéra sám. Teď jsem to popravdě ani nečekal. Bylo to překvapení a hodně mě to oslovilo, protože vazby k Plzni mám pořád silný.

UNIKLÉ STŘÍBRO 1992

Uděláte rozhodnutí a je to. A já nejsem člověk, který se ohlíží. Tehdy přišla nabídka ze Zlína, v Plzni byli váhaví,a tak jsem šel. Samozřejmě jsem i potom sledoval tažení Škodovky. Po rozhodujícím semifinále s Vítkovicemi, kdy v euforii vystřelená světlice zapálila střechu zimáku, jsem dokonce běhal s hasičákem v hledišti a pomáhal hasit. Jako divák, ne jako člen týmu (úsměv).

VÝPOMOC 1996

Hrál jsem první ligu v Sokolově a Škodovka si mě vytáhla na jeden zápas. Bylo to v utkání s Třincem a já se už po první třetině chtěl svléknout. Nakonec jsme prohráli 1:4 a já se podílel na gólu soupeře. Zahrát si zase za Plzeň bylo sice náročné, ale po té době hezké. Epizodka, která potěšila.