Na cenné výhře se podílel i urostlý obránce Michal Houdek. Dvacetiletý bek se do plzeňské sestavy vrátil po zranění, a zrovna na ledě týmu, kde před rokem zažil premiéru v nejvyšší soutěži. Sice krátkou, ale rozhodně na ni nikdy nezapomene. Po ataku na sparťana Marka Kvapila se tehdy Houdek pustil do drsné bitky s Janem Piskáčkem a zápas tím pro něj skončil.

„Samozřejmě jsem si ten zápas vybavil a taky hned po příjezdu do O2 areny jsem si hodil věci do šatny a šel se podívat, jestli se zde něco změnilo. Zavzpomínal jsem na moment, kdy jsem poprvé naskočil na extraligy a trochu se ve mně probudily emoce. Když ale pak při prvním střídání začalo vše hitem, říkal jsem si, že se mi tu prostě hraje dobře,“ konstatoval s úsměvem plzeňský odchovanec známý svou tvrdou hrou.

Před rokem to byla na Spartě gólová přestřelka ve vyhrocené atmosféře před rozbouřenou arénou. Bylo znát, že teď se zápas odehrával bez diváků?

Jasně. Lidi v hledišti dokáží vytvořit super atmosféru a to, že tady někdo pouští něco do reproduktorů prostě není takové, ať si říkáme, co chceme. Ale já dokážu dostat emoce na led i bez diváků. Každý chceme bojovat na sto procent a urvat vítězství.

Snažili se vám sparťaně za to loňské extempore něco vracet?

Asi na to zapomněli (smích). Ne, vážně, nevšiml jsem si žádné výzvy nebo něco podobného, protože to já neodmítám. Spíše jsem se jen soustředil, aby nepřišel nějaký nepříjemný atak, hlídal jsem si záda. Ale jak říkám, kdyby někdo přišel s tím, že to chce shodit, byl jsem připraven. A na rovinu mi mrzí, že to bylo tak klidné. Ne, že bych bitky vyhledával, ale jsem připravený, že něco přijde.

Kdy jste se vlastně dozvěděl, že se vracíte do sestavy?

Ráno v den zápasu, když jsem byl už asi padesát minut v posilovně a cvičil jsem si nějaké svoje věci. Záhy potom jsem měl začít trénovat s kondičním trenérem panem Snopkem, ale přišel pan Hanzlík (asistent trenéra) s tím, že jedu hrát. Takže se mi změnil plán, ale i díky tréninkům s panem Snopkem jsem se cítil bruslařsky i přes zranění skvěle.

Byla to velká změna?

Možná v tom, že na Spartě je strašně malé hřiště, vše je rychlejší a já s tím mám trochu problém, i když se snažím na reakcích pracovat. Po pár soubojích jsem se do toho ale dostal, a co je hlavní, že jsme jako tým vybojovali vítězství za tři body. To je úžasné!

Do extraligového zápasu jste naskočil po překonání zranění. Jaká ta doba předtím byla?

Zranil jsem se těsně před uzavřením ligy, kdy jsme měli hrát v Brně a vlastně se mi tím trošku zbortil svět. Nejprve jsem bojoval s jednou diagnózou, která se po týdnu změnila na něco jiného. Sice pozitivnějšího, ale stále jsem se trápil a pořád šlo o zranění, kdy jsme mohl jen ležet doma a koukat do zdi. Těch čtrnáct dní, kdy jsem nemohl prostě nic, bylo hodně ubíjejících. Prostě peklo. Ale snad už je to pryč.

Na rozehraní jste stihl i utkání v první lize za Sokolov, kde jste vypomáhal také v minulé sezoně. Jaké to tam nyní bylo?
Super. Ne, že by to tady v Plzni bylo jiné, a jsem rád, že obě party jsou úžasné. Navíc jsem si tam skvěle sedl s Janem Pohlem. Dokážeme si vyhovět, dát si přihrávku, kam potřebujeme a podobně. Role se asi nemění, možná v první lize jsem více na puku. Ale v podstatě je to podobné - souboje, jednoduchá hra, oslabení…