Někdejší útočník, který většinu kariéry strávil právě v těchto dvou klubech.

Jednaosmdesátiletý matador také vhodil čestné buly při odvetě v Plzni, zatímco jeho syn Martin, rovněž bývalý hokejista, obstaral slavnostní vhazování při zápase v Itálii.

„Vidět zase bouřící plzeňský stadion, zažít tu atmosféru, to byla úžasná záležitost,“ svěřil se starší z Pavlů.

A protože si tradičně nenechal utéct ani pravidelné setkání bývalých hráčů Škodovky, mohl se rozpovídat o tom, jak se rodák z Třebíče dostal k hokeji, do Plzně, do Itálie a po letech zase domů.

„V okolí Třebíče je snad 20 rybníků, takže v zimě jsme jako kluci měli jasno při volbě sportu,“ vysvětluje Pavlů.

Navíc té době byl v Třebíči kvalitní hokejový celek. Jaroslav prošel tamní hokejovou školou a když se rozhodoval, kde by měl jako mladý pokračovat, vyšlo mu učiliště v Plzni. I kvůli zdejšímu zimnímu stadionu.

Rychle se zařadil do juniorského týmu a v sedmnácti letech pronikl do nejvyšší domácí soutěže mužů.

„Šlo mi to a když přišla vojna, sáhli po mně v RH Brno. Což byl tehdy náš špičkový klub. Pod trenérem Bouzkem jsme v letech 1956 až 59 vybojovali tři mistrovské tituly,“ vzpomíná šikovný forvard.

Pak se ale v Brně změnil trenér. S Eduardem Fardou si moc do oka nepadli, a tak se vrátil do Plzně. Za Škodovku odehrál deset sezon. Zažil tu lepší roky, ale i pád do druhé ligy a tříleté trápení v boji o návrat mezi elitu.

A když to v roce 1969 vyšlo, Pavlů se následně rozhodl využít šanci zkusit štěstí v cizině. „Šel jsem do Itálie. Mělo to být jen na pár let, ale nakonec z toho bylo docela dlouhé působení,“ říká.

Přes HC Latemar se dostal do Bolzana, které patřilo do špičky v tamní elitní lize. Tým vedl český trenér Rejda a v útoku se Pavlů potkal se známým reprezentantem Jiřím Dolanou.

V Bolzanu jako hráč a později trenér během devíti sezon slavil čtyřikrát zisk titulu a k tomu čtyři stříbra a jeden bronz. To již ovšem v Itálii žil bez souhlasu tehdejších komunistických orgánů.

„Na léta strávená v Itálii vzpomínám rád. Navíc tu hokejově vyrostl i syn Martin, který to dotáhl až do italské reprezentace,“ podotýká Pavlů, který se ve starším věku věnoval pod Alpami právě výchově mládeže.

A jak si syn Martin (56 let), rovněž útočník, vedl?

„V Bolzanu odehrál 22 sezon a za italský národní tým nastoupil k 225 zápasům. Startoval na čtyřech světových šampionátech a v roce 1994 na zimní olympiádě v Lillehammeru,“ vypočítává hrdě Pavlů.

Po revolučních změnách u nás se domů vracel nejprve jako turista a po úmrtí manželky se rozhodl pro definitivní návrat do Třebíče.

A na obvyklý dotaz, co mu léta s hokejem dala či vzala, říká: „Možná mi hokej vzal čas na rodinu, ale jinak byl přirozenou součástí mého života. Naplňoval ho a zpestřil.“