Vladimír BednářNarozen: 1. října 1948 v Berouně.
Hráčská kariéra – liga: Škoda Plzeň, Dukla Jihlava (2 x mistr republiky – 1968, 1969), 407 utkání, 19 gólů, zahraničí: Stjernen-Frederikstad (Norsko).
Reprezentace: ME juniorů: 1968 (zlato), mistrovství světa: 1969 (bronz), 1970 (bronz), 1972 (zlato), olympijské hry: 1972 (Sapporo, bronz), celkem 65 zápasů, 3 góly.

„Neskutečný den. Navíc končil v Plzni, kde jsem s hokejem začínal a prožil tu největší část své kariéry," přiznal Bednář poté, co slavnostní chvíle vyvrcholily v plzeňské HM Areně před zápasem Česko – Švédsko.

V pátek stále štíhlý chlapík už zase vedl trénink mladých hokejistů v nedaleké Třemošné.

„Žádné velké slavení se nekonalo. V šest ráno jsem byl na ledě. Hokej je prostě můj život," prohlásil osmašedesátiletý matador.

Do Síně slávy jste vstoupil spolu s bývalým útočníkem Josefem Palečkem a s další plzeňskou ikonou obráncem Jaroslavem Špačkem. Jak jste se cítil v téhle společnosti?
Bylo fajn, že šlo o plzeňský večer a že u toho byl i Pepík Paleček, se kterým jsme vyhráli světový titul v Praze. A byl jsem i u toho, když jsme do Plzně přivedli Jardu Špačka z Rokycan. Ale na slavnosti byli i další Plzeňáci, třeba Bohouš Ebermann s Markem Sýkorou, což jsou kluci, s nimiž jsme váleli za Škodovku a bylo na co vzpomínat.

Co se vám z kariéry vybavuje nejvíc?
Nejvíc? To pro mě byl start na olympiádě v Sapporu. Tehdy byla v obraně obrovská konkurence, kralovali borci jako Horešovský, Machač, Pospíšil. Ten tým byl hodně silný, ale nakonec jsme domů vezli jen bronz.

Což tehdejší generalita brala jako neúspěch, který bylo nutno odčinit na mistrovství světa doma v Praze.
Také jsme byli pod obrovským tlakem. Na úvod jsme se Sověty remizovali 3:3, ale podruhé jsme sbornou udolali 3:2. A protože bod Rusákům sebrali i Švédové, už kolo před koncem bylo jasné, že jsme mistři světa. Neuvěřitelný zážitek.

Podobný jako po návratu z mistrovství světa v roce 1969?
Určitě. Vždyť šlo o moji premiéru. Tehdy se hrálo jen na pět beků a já jel jako ten pátý. A i když jsme ve Stockholmu skončili třetí, tak jsme dvakrát porazili Sověty, což bylo po událostech z osmašedesátého něco neskutečného. Doma nás lidi vítali, jako bychom šampionát vyhráli, a ke zlatu taky nebylo daleko. Měli jsme stejně bodů jako Rusáci i Švédové a o pořadí rozhodlo skóre.

Jenže v závěru roku 1972 vaši kariéru poznamenalo vážné zranění oka.
Stalo se to před koncem tréninku. Zpočátku jsem to bral jako běžné zranění, které se při hokeji stávají. Jenže jsem se z toho dostával rok, prodělal několik operací a hokejově to potom už nikdy nebylo ono. I díky spoluhráčům jsem se dokázal vrátit do sestavy Škodovky, ale tým jsem už jen doplňoval. Možná jsem o dost přišel, jenže takové věci se nedají ovlivnit.

Dlouhodobě se věnujete výchově mladých hokejistů. Co vás na té práci nejvíc baví?
Je skvělé vidět, jak se ti kluci zlepšují, jak rostou. A potom, když se některý z nich vyvede a daří se mu, je to pro mě nejlepší odměna.

Kteří odchovanci vás v poslední době potěšili?
Třeba v ukání Česko – Švédsko nastoupili čtyři kluci, kteří mi prošli rukama – v Plzni útočník Honza Kovář a beci Jan Rutta s Kubou Jeřábkem a v Ústí Robin Hanzl. Bylo fajn je vidět v českých dresech.