Zazní třeba pecky kapely Imagine Dragons, rockové partičky z Las Vegas, založené v roce 2008.
„Chytli mě a já si jejich muziku oblíbil,“ říká charizmatický muž, který výrazně zasáhl do československého, respektive českého hokeje.

Že hokeji rozumí, potvrdil Marek Sýkora v minulých letech, kdy svými postřehy obohacoval přenosy České televize z vrcholných světových akcí. Diváky si získával vtipnými glosami i kritickými šlehy. Mluvil přímo a dokázal si stát za svým názorem.

Byl jste oblíbený, přesto jste po šampionátu v Dánsku oznámil, že končíte. Nechybí vám to?
Přiznávám, že něco z toho ano. Byl jsem na pěti šampionátech a bylo to nádherný. Zvlášť třeba mistrovství v Praze. Robert Záruba je sice pedant, ale zapálený do hokeje. A být takhle blízko světovému hokeji a zároveň součástí té party mladých lidí mě nabíjelo. Jenže zároveň to obnášelo být téměř tři neděle od rána do večera na stadionu, což bralo síly. Takže jsem si řekl, že je čas skončit.

Nepřemlouval vás Robert Záruba k návratu?
Občas se Robert ozve s nějakým nápadem. Zrovna nedávno jsem byl hostem pořadu Hokej, den poté, v němž se probírá extraliga. Bylo to příjemné. Reportérka Darina Vymětalíková mně popřála k narozeninám a dokonce jsem dostal pusu (úsměv).

Díky televizi jste se stal známým. Poznávají vás lidi na ulici?
Ale jo. I když někdy zvláštně. Třeba jedna paní prodavačka se na mě zadívala a říkala: Já vás znám. Vy v televizi čtete pohádky. A bylo. Navíc většinou mě lidi berou jen jako komentátora, což mě docela štve. Já si myslel, že jsem byl hlavně dobrej trenér. A předtím hráč, na což se trochu zapomíná.

Co nějaké historky z vaší bohaté kariéry, ať úsměvné nebo trpké. Dáváte je k dobru nebo platí, že se takové příhody netahají na veřejnost?
Problém je spíš, že si je nějak zvlášť nevybavuju. Sice si pamatuji větší část sestavy Kladna z mistrovské sezony 1958/59, kde táta tehdy trénoval. Vybaví se mi hráči jako Volf, Jiřík, Froněk a další. S historkami je to však horší.

Zkuste zapátrat v paměti.
Jedna úsměvná příhoda mě napadá. To už jsem hrál v Plzni a v kabině došlo k roztržce mezi trenérem a jedním z hráčů. Ten vzkypěl a na trenéra vykřikl: Ty šašku, já tě z těch oteplovaček vytřepu. Takže asi je na co vzpomínat, ale ne vše si vybavuju. A ne vše je publikovatelné.

Nutí životní jubileum k ohlížení? K bilancování, co bylo dobře, co špatně?
Ani ne. K mým lepším vlastnostem patří, že se neohlížím. Když se pro něco rozhodnu, tak už to zpětně nerozebírám. To platilo o dráze trenéra stejně jako teď s televizí. Na hokej se jdu rád podívat, pobavit, ale bez pocitů, že bych třeba mohl tohle nebo tamto.

Takže z hokejového ústraní by vás už nic nevytáhlo? Ani kdyby se s nabídkou ozvala Plzeň nebo národní tým?
Jsem přesvědčen, že ne. Nastoupit musí mladší. Vše se zrychluje, běh světa i hokej, a já už nemám patřičný drajv, ani rychlost rozhodování. Do toho tlak okolí, médií. Bylo lepší zavčasu odejít.

Těmi mladými kouči myslíte třeba Ladislava Čiháka v Plzni, Filipa Pešána v Liberci nebo Jakuba Petra ve Vítkovicích?
A také Vaška Varaďu v Třinci. Láďu Čiháka osobně neznám, ale Martin Straka mu dal šanci, což mluví samo za sebe. Oceňuju práci Jakuba Petra a možná ještě víc Filipa Pešána. Jde svou cestou, nebojí se a to je pro trenéra důležité.

Nespoléhat jen na zkušené hráče, ale jít do rizika a dát šanci mladým? Tak to myslíte?
Tak nějak. Vždycky je trenér pod tlakem výsledků, ale pokud v mladém hráči vycítí talent, tak by mu měl prostor dát. Párkrát jsem to udělal. Do extraligy jsem vytáhl Martina Straku, později Petra Sýkoru, kterému nebylo ještě sedmnáct. A podobné to bylo v Magnitogorsku s Jevgenijem Malkinem. Měl talent od Boha, ale všichni mě zrazovali. Ještě počkej, říkali, ale já si prosadil svou.

Jako trenér jste dosáhl řady úspěchů. Top výsledek v ní chybí. Kdy bylo k triumfu nejblíž?
Těžko zpětně hodnotit. Třeba ve dvaadevadesátém roce s Plzní proti Trenčínu nás srážela marodka. Už o Vánocích se vážně zranil Radek Kampf, v play-off potom vypadl Pepa Řezníček a další hráči. Těžké to bylo i s Pardubicemi proti nabité Olomouci v čele s Jirkou Dopitou. Takže nejblíž titulu jsem byl asi v Rusku s Magnitogorskem.

Jak to ve finále ruské Superligy ročníku 2003/04 vlastně bylo?
V sérii na tří vítězství jsme vedli dva nula, ale Omsk doma stav série srovnal. A potom vyhrál i rozhodující páté utkání u nás. Po nájezdech 1:0, když ten rozhodující proměnil Jarda Bednář.

Kdy vám naopak bylo na střídačce nejhůř?
Těch momentů bylo za ty roky pochopitelně víc. Nejhorší chvíle přišly asi po mém návratu z Ruska do Plzně. Přišel jsem s nálepkou spasitele, který mávnutím proutku zařídí úspěch. A ono se nám od začátku nevedlo. Hráli jsme fakt špatně. Na tým padla deka a stále slyším, jak fanoušci při utkání ve Varech skandovali Sýkora ven. Takže když mě vyhodili, na jedné straně se mi ulevilo, ale sbíral jsem se z toho poměrně dlouho. Vlastně až do angažmá u české osmnáctky a dvacítky, které mě naopak hodně osvěžilo.

Žehrá se na úroveň extraligy. Jste v tomhle ohledu také kritický?
Nemám zase takové srovnání, abych mohl vynášet generální soudy. Viděl jsem průměrné i docela solidní zápasy.

Pokud byste si mohl vybrat hráče podle svého gusta, který by to byl?
V extralize? Tak to musím přemýšlet. Asi bych zvolil Marka Kvapila z Liberce, což je špičkový borec. Šikovný, navíc pravák s tvrdou střelou. Jinak bych si vybral Davida Pastrňáka nebo Patrika Laineho (úsměv).

S trénováním jste skončil po šedesátce, v televizi letos na jaře. Čím činorodý člověk jako vy vyplňuje volný čas?
S manželkou rádi cestujeme a máme partu lidí s podobným zájmem. Kromě bývalého tenisty Romana Vavříka ale nejsou nijak spojeni se sportem. Občas se scházíme u sklenky vína nebo vyrážíme na prodloužené víkendy, někdy na delší dobu. Jako letos, kdy jsme byli v Číně. A dárek k narozeninám mě záhy zavede do Austrálie.

Proč zrovna tam?
Manželčin zeť tam pracuje, takže spojíme příjemné s mým přáním. Chtěl jsem zažít naživo atmosféru tenisového Grand Slamu, a to se mi splní na Australian Open.

Stále sníte o cestě do Himálaje?
Teď už ne. Byl to sice můj velký sen od klukovských let, ale limitují mě problémy s kolenem. Takže Himálaje jsem vzdal, ale jsem rád i za to, co mám a můžu dělat.

Marek Sýkora se narodil v Kladně, ale spjatý je hlavně s Plzní. Otec Vlastimil Sýkora byl hokejový trenér a syn šel v jeho šlépějích. Nejvyšší domácí soutěž hrál za plzeňskou Škodovku už v sedmnácti letech a zařadil se k silné generaci, která se tehdy sešla na západě Čech (mj. Trachta, Neubauer, Bednář, Ebermann).

V roce 1968 se stal mistrem Evropy do 20 let. Kromě dvou roků vojny v Dukle Jihlava působil výhradně v dresu Škody, za níž odehrál jedenáct sezon. Následně se vydal na trenérskou dráhu. V sezoně 1991/92 získal s Plzní federální stříbro a úspěšné období tu zažil i na konci milénia, kdy tým dotáhl k bronzu. Do finále play-off pronikl také s Pardubicemi a v extralize vedl ještě Karlovy Vary a krátce Slavii Praha.

V ruské Superlize trénoval dva roky Magnitogorsk a znovu z toho bylo stříbro. V KHL vedl Dynamo Minsk. Trénoval českou osmnáctku i dvacítku. Minulých pět let působil v České televizi jako expert při přenosech ze světových hokejových podniků.