Nejvíc toho vyválčil v brance Škody Plzeň. Chlapík proslulý svými výkopy puku betonem chytal také za Trenčín, Karlovy Vary, Augsburg či Weiswasser. Brankářské profesi je Václav Fürbacher věrný stále, i když už jako trenér. Aktuálně v hokejové reprezentaci do 16 let. A to nedávno oslavil šedesátiny.

Za důvod k bilancování to nepovažuje. „Možná pokud by to byl zlom, šel bych do důchodu, ale takhle ne,“ zdůrazňuje Fíra. „Rád jsem si vyslechl přání od kamarádů, známých, ale jinak jedu dál,“ podotýká plzeňský rodák.

V hokejové bráně začínal jako kluk v tehdejším Prazdroji Plzeň. Záhy přešel do Škodovky a odrazil se mezi špičku. Dvakrát startoval na mistrovství světa do 20 let, vojenská léta si odkroutil v Dukle Trenčín a pak šest sezon hájil v nejvyšší československé soutěži škodováckou branku. V úvodu devadesátých let se na dvě sezony vydal do Německa a poté se ještě na skok vrátil do Plzně.

„Chtěli někoho zkušeného, aby kryl záda Rudovi Pejcharovi. Zájem mě překvapil, ale šel jsem do toho. Jenže když už jsem měl zasáhnout do zápasu, tak jsem si na tréninku přetrhl křížové vazy. Smůla,“ vzpomíná zkušený matador s tím, že vše špatné je pro něco dobré. Po vyléčení přišlo angažmá v Karlových Varech.

„To byly povedené časy. Postoupilo se do první ligy a i jako nováčci jsme vyhrávali, co šlo. Vlastně téměř pořád. Navíc tam byla skvělá parta v čele s řadou bývalých vynikajících borců jako Jirka Šlégr nebo David Volek. A když se to takhle sejde, tak je pak na co vzpomínat,“ říká jubilant. „S ubíhajícími roky člověk zapomene, jak který zápas skončil, ale momenty prožité s týmem z paměti jen tak nevymizí,“ podotýká Fürbacher.

Právě partu táhnoucí za jeden provaz postrádal předtím v Plzni. „V těch časech se prakticky nepřestupovalo, takže jsme se sice znali od mládeže, ale nikdy si to úplně nesedlo. Možná proto, že se u týmu často měnili trenéři. Přitom výborní hráči v mužstvu byli. S juniorkou jsme vyhráli mistrovský titul, ale v dospělých jsme na to nenavázali,“ hledá důvody tehdejších kolísavých výsledků Škodovky.

Brankářskou výzbroj na sebe Fürbacher nenavlékl přes dvacet let. „Naposledy někdy kolem roku 2000 v krajské soutěži,“ vybavuje si.

A jak se práce gólmana za ten čas změnila?

„Je to jiný sport. Změnil se materiál hokejek, rány jsou rychlejší, tvrdší. Hráči se víc tlačí před bránu. Co ale zůstává, je odpovědnost brankáře zabránit gólu,“ tvrdí.

Začátkem tisíciletí formoval gólmany v extraligové Plzni a poté se začal starat o mládežnické reprezentanty. Teď o brankáře české šestnáctky, kterou jako hlavní kouč vede Fürbacherův parťák z plzeňské éry Milan Razým. Přitom se musí stále učit. „Když jsem končil s kariérou, tak jsem si možná myslel, že o chytání vím všechno, ale rychle mě to pustilo. Bez sledování nových trendů by to nešlo,“ zdůrazňuje kouč.

Zároveň je přesvědčen, že česká brankářská škola je stále špičková. „Když se podíváte, který z českých hokejistů se ve světě prosazuje, tak jsou to většinou gólmani,“ říká.

Pokud by měl v extralize vybrat brankáře podle svého gusta, jmenuje Aleše Stezku z Vítkovic a pardubického Romana Willa. „Oba si něčím prošli, u nás patří ke špičce a navíc začínali v Třemošné u Plzně,“ vysvětluje s úsměvem Václav Fürbacher.