„Konečně se k nám přiklonilo taky štěstíčko,“ byl rád jednatřicetiletý forvard.

Až do toho okamžiku vám Štěstěna nepřála?
Moc ne. Strašně jsme chtěli, dřeli, ale puky se odrážely pořád jinam, než měly. O druhé pauze měl ale výstup v kabině Dušan Salfický a to nás nakoplo. Pak už jsme asi chtěli víc než soupeř.

Popište, jak se zrodil vítězný gól.
Do konce scházely necelé tři minuty. Viděl jsem, že si ´Čajda´ najíždí, tak jsem ho zkusil najít. Kotouč k němu propadl přes jejich beka a Martin ho pak doslova prošťouchl mezi betony gólmana.

Až příliš inkasujete v oslabeních. Je to důsledek zatím menší úspěšnosti týmu oproti očekávání?
Určitě. Jsme nervózní jak prvorodičky. Sice se všichni snažíme, rozebereme si hru, ale na ledě to pak vypadá úplně jinak. Doléhá to na nás tak, že slovo oslabení už ani nechci slyšet. V našem podání je to totiž tragédie.

V minulé sezoně byla ale právě hra v početí nevýhodě jednou ze zbraní Plzně.
To je právě hrůza i krása hokeje. Jednou jste s něčím úspěšní a další sezonu to nejde. Asi nám až moc chybí Martin Adamský.

Co s tím?
Těžko říci. Hodně to rozebíráme, mluvíme a zatím stále nic. Musíme s tím ale bojovat, až se to zlomí. A ono se to zlomí.