Někdejší extraligový obránce, který si zahrál také v zámoří a na severu Evropy, hráče nijak nešetřil. Ale ocenil i jejich přístup. „Jsem rád, že kluci nic nešidili,“ říkal.

S jakou vizí jste plánoval program soustředění?

Chtěl jsem hlavně změnit zajetý stereotyp z minulých šumavských kempů, kdy bylo předem dané, co se bude dělat. Dopoledne pneumatiky, odpoledne posilovna a tak dokola. Změnou je i to, že jsme byli na Šumavě pátý týden přípravy, a ne třetí. Nejsou to však nějak zásadní změny. Hory zde nabízejí kopcovité terény a toho jsme využili. Ale jistými maličkostmi jsme se to snažili lehce nabourat.

Co myslíte těmi maličkostmi?

Například nebyl pevně dán počet tréninků na každý den. Třeba ve středu jsme měli pouze jeden. Dopoledne jsme se zaměřili na sílu a následně měli kluci volný program. Mohli se věnovat regeneraci, hráli ping-pong nebo tenis. Zcela podle chuti. Mám rád, když hráči sami volí, než když jen plní, co je napsáno.

Hráčům jste naložil. Chápou, že náročná příprava se jim v hokejové sezoně vrátí?

Kluci jsou připravení a nastavení na tu práci. Důležitější je, že oni sami chtějí,a ne musejí. Že ani já, ani trenéři jsme nehlídali, jestli nějaké cvičení dělali naplno, nebo se snažili jen prolézt s tím, že potom v sezoně to bude skvělé. Opak je pravdou a kluci, co tu jsou už nějaký čas, to dobře vědí.

Můžete na někom konkrétně takový posun ukázat?

Nechci jmenovat jednoho dva hráče, ale vidím, jak se zlepšují kluci, kteří jdou se mnou od mladšího dorostu až do áčka. Nemají problémy s adaptací na dřinu ani s kondicí. Je na nich vidět, že soustavná práce se vyplácí,a přesun z juniorského do seniorského hokeje je pro ně méně bolestivý, než býval například za nás.

V čem?

Za naší éry se během sezony žilo většinou z podstaty a najednou přišla letní příprava, všichni trpěli a měli z toho fóbii. Já naopak razím heslo, že na kondici se musí pracovat celoročně.

Šumavský kemp je tradičně součástí letního programu Škodovky. Jde hlavně o větší koncentraci hráčů na trénink?

Ano. Kluci se nemusejí rozptylovat běžnými životními věcmi, jako když jsou doma. Navíc na kempu stráví spoustu společného času. Lépe se poznají a tým se dá dohromady. V sezoně je to potom trochu jiné, protože hráči myslí na to, jaké zápasy je čekají, a každý si nese i své běžné starosti. To na soustředění odpadá a kluci mohou trénovat s čistou hlavou.

Kondiční část přípravy je oproti minulým rokům také delší.

Využili jsme situace, která nastala kvůli koronaviru,a přípravu jsme si protáhli. Extraliga se sice nedohrála, což je škoda, ale kluci měli zase dostatek času zregenerovat a doléčit zranění, která si táhli třeba už od Vánoc. Někteří byli i na operacích, na které by normálně nebyl čas, protože by ztratili začátek přípravy. Což je hrozně znát.

Je pak pro takového hráče těžké dostat se zpátky do formy?

Není to jednoduché, protože tým třeba ve čtyřech týdnech udělá neskutečný kus práce a ten hráč pořád něco dohání. Ale tohle jsme nemuseli řešit a nemáme hrůzu z toho, co musíme ještě stihnout. Naopak je prostor na to, zařadit více regenerace. Například po soustředění na Šumavě, kterým vyvrcholil první blok, budou mít hráči regenerační týden, v němž je kromě udržovací posilovny čekají pouze hry a bazén.

Jak vypadal takový typický den na soustředění?

To nejde přesně říct, protože kluci ani nevěděli, co je ten který den čekalo. Jediné, co bylo dané, že hráči do pětadvaceti let denně v šest ráno vybíhali na čtyři a půl kilometru. Šlo o aktivaci organismu a rozdýchání. Byla to i trochu buzerace, aby chápali, že jsou na soustředění, a ne na dovolené (úsměv).

A co následovalo?

Od sedmi hodin byla snídaně a v půl deváté začínala dopolední fáze přípravy ve dvou partách. Následoval prostor k regeneraci, oběd, poté odpolední, většinou společný program a večer nějaká hra, jako třeba fotbal. U toho se kluci dokázali i pohádat. Bylo fajn vidět, že když něco dělají, chtějí vyhrát a není to jen zahrajeme si a rychle pryč.

Remcali mladí na brzké ranní běhání?

Vůbec. Jsou to převážně kluci, kteří mě znají již několik let a vědí, že mně je jedno, jestli remcají. Jsou to sportovci, chtějí být hokejisté, tak tomu musejí něco dávat. I když se půlhodinový výběh zdá jako banalita, tak pro mladý organismus se jedná o skvělou věc, navíc i v této nadmořské výšce jde o parádní rozdýchání.

Nemáte obavu, že byste třeba hráče přetáhl?

Hrozba samozřejmě existuje, ale spíše to hrozí, když máte na přípravu méně času. Naopak když se jede celoročně, tak riziko z větší části mizí. Navíc třeba na soustředění jsem hráče poctivě sledoval přes speciální aplikaci. Zjišťoval jsem, jak jejich tělo reagovalo na trénink a jak jsou připraveni na další den. A přestože zátěž byla enormní, tak nikdo neměl vytřeštěný výraz, nikdo nebyl znechucený a šli do toho znovu naplno.

Obránce Roman Vráblík například nabral pět kilo svalů… Je to příklad dobré cesty?

Rozhodně. My s Romanem pracujeme již dlouho, protože on je šlachovitý a atletický typ, který špatně přibírá. Letos zapracoval na jídle a výsledky se dostavují. Kluci tak začali vnímat, co do nich hustím třetím rokem, že jde o tři hlavní složky – trénink, regeneraci a stravu. Předtím si všichni mysleli, že když jedno ošidím, tak to i tak bude fungovat. Nebude. Tyto tři složky, trénink, strava a regenerace, vás posouvají.

Takže třeba pivo bylo na soustředění tabu?

Povolené ho měli jen hráči nad pětatřicet let (na soustředění jen Jaroslav Kracík). Ale zase, já tam nebyl od toho, abych někoho hlídal, jestli si dá po večeři malý pivo. Zvlášť když až přijede domů, si jich dá osm. Kluci musejí mít povědomí, že něco dělají a jsou v nějakém režimu. I to, že pokud někdo přijde do přípravy po propařeném víkendu, tak další tři čtyři dny tréninků jsou k ničemu.

Vidíte, že to hráči přijímají?

Až na nějaké výjimky ano. Možná ti starší hůře mění zajeté stereotypy, ale i jim se teď špatně říká, že jedou na svíčkovou, smažák a že jim to funguje a nemají potřebu něco měnit. Hokej se posunul a vnímají to trenéři i hráči. Proto se hra zrychluje a rozhodují právě takové maličkosti.