Plzeň – Už zase krouží po ledě jakoby nic. Bez celobličejového krytu obličeje, jen s klasickou přilbou a plexisklovým štítkem přes oči. A maká naplno.

Vojtěch Budík překonal vážné zranění a po reprezentační přestávce  chce znovu naskočit do zápasu. Po téměř dvou měsících od chvíle, kdy ho ve 46. minutě utkání šestého extraligového kola v Českých Budějovicích trefila do obličeje soupeřova střela.

Pukem zasažený bek tehdy klesl k ledu, objevila se krev a všichni trnuli v obavách. „Už je vidět jen malá jizva nad okem,“ říká Budík. „Doktor mi na kontrole řekl, že vše je v pořádku a můžu hrát i bez košíku. Jsem moc rád,“ úlevně konstatuje 23letý zadák hokejové Škodovky.

Zbývá tedy už jen dohnat fyzickou kondici?

Přesně tak. Cítím se docela na prd a všechno musím dohnat. Dostat se zpátky do tréninkového a zápasového tempa nebude lehké. Ale věřím, že to brzy doženu.

Dá se říct, o kolik procent z toho, co jste měl natrénováno z léta, jste během léčení přišel?

Asi o dost. Měsíc jsem nemohl dělat vůbec nic, to jdete hodně dolů a je těžké se pak dostat zase zpátky. Se Snopínem (kondičním trenérem Janem Snopkem) na tom intenzivně pracujeme. Bruslení, schody, k tomu posilovna a nějaký kruháček…

Přidáváte si nějaká cvičení ještě doma?

Občas se snažím. Třeba k večeru vyběhnu na půl hodinky trošku se zadejchat, zpotit, aby si tělo rychleji zvykalo. První zápasy asi nebudou ideální, ale budu se snažit hrát co nejlépe a průběžně se do toho dostávat.

Zásah letícím pukem, a ještě do obličeje není legrace. Šlo o váš zatím nejhorší moment v kariéře?

Určitě. Na měsíc jsem ze všeho vypadl, to jsem předtím nezažil. A pořád to není ideální.

Co si z toho zápasu v Českých Budějovicích pamatujete?

Byl jsem v souboji s hráčem před brankou, vykoukl jsem zpoza něho a už jsem jen viděl letící puk. Nestihl jsem uhnout, zareagovat. Pak všichni viděli, jak jsem se zvedl z ledu a po rozjetí jsem narazil do mantinelu. Byl jsem zmatený, probudil jsem se vlastně až u plexiskla. Těch pár sekund jsem vůbec netušil, kam jedu, byl jsem úplně vypnutý.

A tři dny jste pak zůstal v budějovické nemocnici na pozorování.

Jo, až pak mě pustili domů do Plzně a po pěti dnech jsem v nemocnici na Lochotíně podstoupil operaci, kde mi kost nad okem dali do kupy. Byla na kaši, prolomená dovnitř, několikrát zlomená. Po úlomcích mi kostičky skládali. Na rentgenu mi ukazovali, že to bylo jako puzzle. Kolečko, křížek… Snad to drží.

Plexisklový štítek na přilbě nepomohl?

Byl zvednutý, a jak jsem se lekl, ještě jsem hlavu zaklonil dozadu a puk mě trefil pod kryt přímo nad oko. Letící puk jsem zahlédl na poslední chvíli. Kdyby bylo víc času, uhnete, pootočíte se nebo zvednete ruce. Tady to nešlo. Sekunda, a je to.

Výhra v Budějovicích v prodloužení přitom nastartovala pro Plzeň úspěšnou bodovou sérii.

Však jsem také klukům říkal, že jsem se obětoval pro tým. Dostal jsem do hlavy a začalo se vyhrávat (smích). Udělala se nějaká série, tým si začal věřit. Je dobře, že do kabiny se pak dostala pohoda.

V tréninku teď nemáte strach padnout do rány?

Při prvních trénincích po návratu jsem se docela bál chodit do soubojů jeden na jednoho, jeden na dva. Byl jsem daleko opatrnější, ale věřím, že si zase rychle zvyknu.

Po zranění jste měl spoustu volného času. Čím jste ho vyplnil?

Se synem, s přítelkyní, s rodinou. Odpočíval jsem, aby se to zahojilo co nejrychleji. A po měsíci jsem začal trénovat s Honzou Snopkem, postupně se vracel na led. Teď už jsem tři týdny na ledě, lepší se to každým dnem, ale ideální to ještě není.

Poslední zápasy úplně nevyšly (Škoda ze tří utkání brala jen dva body), sledoval jste spoluhráče?

Ano. Naposledy proti Litvínovu to byla fakt škoda. V první třetině měli kluci spoustu šancí, mohli vést 3:0 a bylo by po zápase. Bohužel, Litvínov měl pár šancí, využil je a odskočil. Ve třetí třetině to kluci ale ještě málem otočili, chyběl jeden gól.

Přesto je Plzeň i tak v tabulce pátá, takže v kabině vládne dál pohoda?

Jo. I mně se do toho lépe vrací, když se trénuje v dobré náladě. Na zimák chodíte natěšení. Je to úplně jiné, než když se prohrává.