Před hokejovým duelem Škodovky s Třincem převzal Marek Sýkora dres k nedávným pětasedmdesátinám a užil si aplaus diváků.

„Toho si nesmírně vážím, že lidi nezapomněli. Vůbec bylo fajn, že si klub vzpomněl a přišlo tohle pozvání,“ uvedl člen silné plzeňské party ze sedmdesátých let, do níž patřili mj. Bohuslav Ebermann, Vladimír Bednář, Karel Trachta nebo Milan Kajkl. Ale také kouč, který Plzeň dotáhl v roce 1992 k zisku federálního stříbra a pak na jaře 2000 slavil s týmem bronz.

Když teď fanoušci vyvolávali vaše jméno, připomněl jste si některý z úspěšných momentů na plzeňské střídačce?

Vzpomněl jsem si na bronzovou sezonu. Ve čtvrtfinále jsme vyřadili zrovna Třinec, který trénoval Alois Hadamczik. Předtím jsme s ním v play-off dvakrát vypadli, na třetí pokus to vyšlo.

Série se tehdy stěhovala do Plzně za stavu 1:1, první utkání doma jste vyhráli 9:0, jenže čtvrtý duel rozsekly ve váš prospěch až nájezdy.

Byly to nervy, ale nakonec to byla parádní tečka za postupem. Kluci na ledě bláznivě slavili, plný stadion bouřil a pro mě to bylo hodně emotivní. Rok předtím mi umřela manželka a hokej mě držel.

I aktuální zápas s mistry z Třince byl plný zvratů. Bavil jste se tou přestřelkou nebo jste jako bývalý kouč trpěl?

Plzni fandím, jsem rád, když vyhraje, ale už nějaký čas se snažím hokejem nestresovat. Toho jsem si v kariéře užil dost. Vlastně od šesti sedmi let, kdy mě táta, který trénoval Kladno, vzal poprvé do kabiny. Nyní se snažím sledovat hru, situace i hráče víc s nadhledem. Ale nějaký názor, co tým dělá dobře nebo špatně, si stále dělám.

Jaký jste si udělal na divoké utkání s Oceláři?

Třinec je náladový tým, takže jsem si říkal, že by bylo dobré jim dát rychle nějaké góly. Což se povedlo. Plzeň hrála výborně a vedla, jenže lidi kolem mě říkali, počkej, ve druhé třetině to tak dobré nebude. A nebylo. Naštěstí to Škodovka ještě urvala na svou stranu. Padly krásné góly, takže diváci museli být spokojeni.

Škodovka se po nepovedeném startu v extralize zvedla a je jedenáctá. Co o síle Plzně soudíte?

Výborní jsou oba gólmani, Dominik Pavlát i Samuel Hlavaj. Ale jejich točení, jeden chytá doma, druhý venku, se mi moc nezdá. Brankářská jednička by měla být daná. Škodovka hraje dobře i v obraně, ale v ofenzivě by potřebovala, aby se víc prosazovali odchovanci, kteří se vrátili jako opory. Nejvíc mě tak zaujal Švéd Tim Söderlund, skvělý bruslař se šikovnýma rukama. Až se divím, jak ho mohla Boleslav, namočená v sestupových vodách, tak snadno pustit.

Proslul jste i jako expert, který si získával diváky při přenosech z hokeje vtipnými glosami a kritickými postřehy. To už vás neláká?

Po sedmdesátce jsem si řekl dost. Nedávno mě sice Robert Záruba přemluvil, abych přišel do jeho pořadu v České televizi, ale nebylo to ode mně dobré. Přece jen se vyjadřuji pomaleji a extraligu nesleduji tak podrobně, jak by bylo třeba. Takže nějaký rozhovor o hokeji, říci svůj názor, to klidně, ale komentování v televizním studiu přenechám mladším.

Hokejovou reprezentaci převzal Radim Rulík, váš dlouholetý trenérský parťák, kterého znáte od jeho začátků v Plzni. Jak to vnímáte?

Radimovi to moc přeju. K nároďáku směřoval, myslím výsledky s týmy, které trénoval předtím. Vyvrcholilo to u české dvacítky, s níž vybojoval stříbro. Je to člověk zapálený pro hokej. Akorát začal, možná to řeknu blbě, až moc dobře.

Jak to myslíte?

Na prvním turnaji všechno vyhrál a naladil fanoušky příliš optimisticky. Ale přál bych mu, aby si tým pod jeho vedením sedl a světový šampionát v Praze dopadl dobře. To by český hokej potřeboval.

Blíží se Vánoce, jak je prožijete? A čím se bavíte?

Děti mé druhé manželky žijí na okraji Paříže, takže svátky prožijeme ve Francii. Jinak jsem obklopený vnučkami, protože syn Tomáš má holky. Nikde žádný hokejista (úsměv). Snažím se sledovat sport a přitom sám úplně nezlenivět. Máme partu seniorů, s nimiž občas něco podnikáme. Pořád je co dělat.

Marek Sýkora

se narodil v Kladně, ale spjatý je hlavně s Plzní. Otec Vlastimil Sýkora byl hokejový trenér a Marek šel v jeho šlépějích. Nejvyšší domácí soutěž hrál za Škodovku už v 17 letech, v roce 1968 se stal mistrem Evropy do 20 let. Kromě dvou roků vojny v Dukle Jihlava působil výhradně v týmu Škody. Jako trenér pak v sezoně 1991/92 získal s Plzní federální stříbro a na přelomu milénia dotáhl tým k bronzu. Do finále play-off pronikl také s Pardubicemi a v extralize vedl ještě Karlovy Vary a krátce Slavii Praha. V ruské Superlize trénoval dva roky Magnitogorsk a znovu z toho bylo stříbro. V KHL vedl i běloruské Dynamo Minsk. Trénoval českou osmnáctku i dvacítku. Pět let působil v České televizi jako expert při hokejových přenosech.