Dopoledne trénink, nějaká schůzka, pak tenis. Další den něco podobného, v závěru týdne zápasy. To bere dech, zvlášť když bývalý plzeňský hokejista, uznávaný útočník, trenér a šéf klubu, ale v extralize také prezident Asociace profesionálních klubů, oslavil nedávno pětasedmdesáté narozeniny.

Ty byste mu ale nehádali. Urostlá postava, moderní elegantní oděv a energie na rozdávání snadno zmate.

Zdeněk Haber se totiž drží svého hesla, že věk je jen číslovka. „Bez pohybu bych nemohl být,“ vyhlašuje hokejový nestor. „Ráno je tělo bolavý, ale když se nehýbám, cítím se pod psa,“ říká muž pověstný svou tvrdostí.

„To je už minulost,“ usmívá se nyní trenér žáků HC Meteor v Třemošné, odkud pochází. Tady je jeho zpověď.

OSLAVY

Žádné zvláštní. Poseděl jsem s rodinou, přáteli, kamarády, a tím to končí.

DLOUHOVĚKOST

Babička tu byla do 88 let, táta do devadesáti, takže jako Haber to mám asi trochu v genech. A životospráva? Normální. Občas sklenka vína, po jídle pivko, jen tvrdému alkoholu se vyhýbám.

ZAČÁTKY

Jako kluk ze vsi jsem pochopitelně dělal všechno. Honil se za fotbalovým míčem, hrál tehdy v Třemošné populární házenou. A v zimě hokej, který to u mě nakonec vyhrál.

HOKEJ

Skvělá hra, rychlá tvrdá, plná střetů v níž nic neokecáš.

TVRDOST

Když jsem začínal, mohli hrát do těla jen obránci, a to ještě pouze ve vlastní třetině. Až postupně se pravidla uvolnila. A jestli jsem byl tvrďák? Rozhodně jsem neuhýbal a dodnes nemám rád bolestínky, kteří nejdou do soubojů. Ale jasně, že i za mé éry byli protivníci, jako třeba Ruda Potsch z Brna, kterým nebylo radno lézt do cesty. Ten když vás trefil, tak jste týden nemohli chodit.

POHLED ZPÁTKY

My jsme se hokejem bavili. Ráno do práce, odpoledne na trénink a jednou za týden zápas. Předtím jsem stihl makat na stavbě domu, házet lopatou, večer odvést slušný výkon a ještě protančit zbytek noci. Dnes jdou zápasy rychle za sebou, hraje se o velké peníze a nejde povolit.

MLÁDEŽ

Ti kluci a holky mají malinko smůlu. Ve škole je nenaučí pořádně ani kotrmelec, zaměstnaní rodiče na ně také čas nemají, a tak sedí u televize a u počítačů. Chybí jim pohyb i přirozená rvavost. Leccos se dá naučit, ale tohle je handicap. S hodnými kluky se hokej hrát nedá.

PLZEŇ

V Plzni jsem odehrál jedenáct sezon, řadu let působil jako trenér, potom jako šéf klubu a pořád je to moje srdeční záležitost. Martin Straka spolu s Milanem Tichým klub výrazně pozvedli, a tak bych jim přál, aby vše dotáhli ke zlatému konci.

IDEÁLNÍ SESTAVA

Vybrat nejlepší hráče napříč generacemi, to je svízelný úkol. Z mé hráčské éry to byl třeba plzeňský obránce Standa Sventek, v útoku Míla Vinš, ale také Vlasta Bubník z Brna. Z dalších let obránci Pospíšil s Bublou, v útoku bratři Holíkové, Hlinka, Martinec nebo Bohouš Ebermann. A z hráčů, které jsem trénoval? Určitě útočník Franta Černý a z beků Pepa Řezníček.