Při druhém angažmá se už tak daleko nevydal, kývl na nabídku Slasku Wroclaw v sousedním Polsku.

V první sezoně klub z Dolního Slezska dovedl k záchraně, ve druhé se s ním vyšvihl na páté místo a dobře rozjel i stávající ročník. S prací trenéra Vítězslava Lavičky, který má titul i v české lize se Spartou a Libercem, panuje ve Wroclawi spokojenost – letos v červnu si Slask pojistil služby sedmapadesátiletého českého kouče do roku 2022. 

Z Polska jste dostal dvě nabídky – od Slasku Vratislav a Zaglebie Lubin. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro Vratislav?

Lákalo mě, že Slask je klub s tradicí, který má za sebou úspěchy z minulosti. Byla tu ale ještě jedna věc. V době, kdy mě vedení Slasku kontaktovalo, bojoval klub v Ekstraklase o záchranu. Právě tato skutečnost pro mě byla velká výzva. Já totiž do té doby jako trenér nikdy nepracoval s mužstvem, které bylo na “padáka“. Důležitou roli v mém rozhodování však hrálo to, že v klubu existují podmínky k tomu, aby se tým pozvedl.

Podařilo se vám Slask po dramatickém průběhu v nejvyšší soutěži zachránit. Čemu to nejvíce přičítáte?

Bylo to hodně vypjaté, o záchranu jsme bojovali téměř do samého konce soutěže. Musím ale říci, že v těch nejtěžších chvílích jsem poznal ryzí charakter hráčů i všech lidí kolem. Cítil jsem sounáležitost celé kabiny až po lidi v celém klubu včetně nejvyššího vedení. Společnými silami a s podporou našich fanoušků se nám podařilo splnit cíl a Slask v Ekstraklase zachránit. To vše pro mě byla nováa velice cenná zkušenost.

V následující sezoně 2019/2020 se vám podařilo mužstvo posunout do horních pater tabulky. Můžete úspěšnou sezonu přiblížit?

Ekstraklasa se po základní části rozdělila na dvě poloviny, dolní hrála o záchranu a horní o titul. Naším cílem byla horní polovina. Povedl se nám start do soutěže a vlastně celou sezonu jsme se drželi v popředí tabulky. Po základní části jsme skončili třetí, po sedmikolové nadstavbové části, do které zasáhl koronavirus, nám patřilo konečné páté místo.

Po základní části jste atakovali pohárové příčky. Nemrzí vás, že jste na ně nakonec nedosáhli? 

Mrzí, ale abych byl upřímný, bylo to spravedlivé. Týmy, které skončily v tabulce nad námi, prostě v dlouhé sezoně, navíc neplánovaně přerušené situací kolem covid pandemie, prokázaly vyrovnanější výkonnost. Ať to byla mistrovská Legie Varšava nebo Lech Poznaň a Piast Gliwice, které skončily v první trojce. My už jsme bohužel v závěru sezony po vynuceném přerušení na naše předešlé výkony nenavázali, ale i tak byla naším vedením i fanoušky sezona vnímána jako úspěšná. 

Co úspěch v minulé sezoně pro klub i pro vás samotného znamenal?

Na jedné straně dobrý pocit z povedené sezony, na druhé straně skutečnost, která zavazuje. Utvrdilo mne to ale v tom, co už jsem v minulosti zažil. K úspěchu prostě vede cesta jen přes každodenní poctivou práci hráčů, trenérů i všech lidí v klubu. Bez fungující spolupráce a správné “chemie“ v týmu i celém klubu úspěchu nedosáhnete. Je to dlouhodobý proces, ve kterém jsme dostali důvěru pokračovat v naší práci i dál. Potěšilo mě, že klub mně i celému trenérskému týmu prodloužil smlouvu i na nadcházející dvě sezony.

V novém ročníku polské ligy se vám zatím daří. Po šestém kole jste s deseti body čtvrtí, s tříbodovou ztrátou na vedoucí trojici Raków Čenstochová, Górnik Zabrze a Zaglebie Lubin…

Ano, stejně jako vloni i letos na podzim jsme soutěž dobře odstartovali. V prvním kole jsme vyhráli v Krakově 2:0 a ve druhém jsme doma vrátili porážku z nadstavbové části minulé sezony Piastu Gliwice a zvítězili 3:2. Doma jsme pak remizovali se silným Lechem Poznaň 3:3 a ve čtvrtém kole přišla první porážka, podlehli jsme těsně 0:1 ve Štětíně. V zatím posledním zápase jsme doma porazili KS Cracovii 3:1. K dobru máme odložený zápas s Legií Varšava kvůli její účasti v předkolech Evropské ligy.

Jak ovlivňuje rozběhnutou soutěž koronavirus?

I v polském fotbale koronavirus “úřaduje“ napříč týmy. Bohužel ani nám se nevyhnul, také u nás v Slasku jsme měli pozitivně testované hráče. Zatím však kvůli koronaviru nebyl v Ekstraklase odložen žádný zápas.

Jak by podle vás vyznělo porovnání sportovní úrovně obou soutěží, české a polské?

Ekstraklasa je podle mého soudu velmi dobře prezentovaný marketingový produkt, který se minimálně vyrovná české nejvyšší soutěži. V polské lize přinášejí výkonnostní rozdíly hlavně zahraniční hráči. Tím však nechci říci, že polští fotbalisté v Ekstraklase nemají kvalitu. Každý tým má ve svém kádru několik velmi dobrých zahraničních fotbalistů, většinou ofenzivních, což se zákonitě projevuje pozitivně na úrovni hry. V několika týmech působí i čeští hráči. V čem však vidím zásadní rozdíl mezi českou a polskou ligou, je to, že polské kluby neměly na rozdíl od českých mužstev několik let po sobě zastoupení a výraznější úspěch v evropských pohárech. Toho si jsou v Polsku vědomi, a i proto se polský fanoušek dívá na český klubový fotbal s respektem a uznáním. Naopak jiné je to v pohledu na národní týmy obou zemí. Polská reprezentace má velmi dobrou kvalitu a ve svém středu vynikající fotbalisty, kteří se prosazují ve špičkových evropských klubech. Lewandowski je tady absolutní superstar.

Jaké jsou vaše zkušenosti s polskými fanoušky?

Moje zkušenost s fanoušky v Polsku je pozitivní i negativní. Pozitivní v tom, že kluby v Polsku, tím nemyslím jen celky v Ekstraklase, ale i týmy z druhé i třetí ligy, mají opravdu silnou fanouškovskou podporu. Fanoušci umějí vytvořit skvělou kulisu, ale jak jsem to zažil já, dokáží být i kontraproduktivní. Dokáží udělat na stadionu takový “čurbes“, že pak svému mužstvu ublíží. Neplatí to však na všechny fanoušky, ale především na skupiny tzv. ultras.

Vzpomenete si na konkrétní příklad, kdy z jejich extempore běhal mráz po zádech?

V minulé sezoně jsme hráli doma s Legií Varšava, na stadionu bylo třicet tisíc diváků. Už v prvním poločase udělali naši fanoušci takový brajgl včetně vhazování světlic a dělobuchů, že rozhodčí byl blízko tomu, zápas ukončit, čímž bychom prohráli kontumačně. Zápas se nakonec dohrál, my jsme podlehli lepšímu soupeři, který využil své šance. Naši fanoušci však místo toho, aby nám proti těžkému soupeři pomohli, svým hloupým chováním poslali náš tým spíše do křeče. Navíc jsme příští zápas proti Lechu Poznaň museli jako trest sehrát bez diváků. 

Jak se s hráči domlouváte?

Když jsem do klubu vloni v lednu přišel, mluvil jsem v kabině pouze anglicky. Angličtinu používáme já i můj trenérský kolega Zdeněk Svoboda i nyní. Hlavním jazykem je však polština. Pro mě je totiž důležité, abych se jako zahraniční trenér dokázal domluvit a komunikovat v jazyce té země, kde působím. Naštěstí čeština a polština jsou si blízko, takže už po dvou měsících jsem se snažil i na tiskovkách mluvit polsky. Netvrdím ale, že je to čistá polština, někdy do toho zamíchám češtinu a také slovenštinu (směje se). Hodně se dívám na polskou televizi a postupně si rozšiřuji slovní zásobu. 

Jste v Polsku i s rodinou?

Ne, jsem tady sám. Naštěstí Vratislav a Praha nejsou od sebe příliš daleko, asi tři a půl hodiny autem. Manželka i obě dcery sem však za mnou jezdí na domácí zápasy, takže pak trávíme společný čas. Když je příležitost, jedu já za nimi do Prahy. Bohužel málo se teď dostanu na Plzeňsko, na chalupu do Plas, kde mám sestru s rodinou i kamarády a známé z doby, kdy jsem tam vyrůstal. Je to místo, kam se moc rád vracím.

Ve Slasku jste po Karlu Finkovi, Vilému Lugrovi, Petru Němcovi, Luboši Kubíkovi a Stanislavu Levém už šestým českým trenérem. Dá se říci, že Slask českým trenérům důvěřuje?

Je to tak, v klubu se hovoří o dobrých zkušenostech s českými trenéry. Jednak co se týká odbornosti, ale i proto, že oba národy mají k sobě blízko po mentální i jazykové stránce. Já jsem rád, že tu spolu se Zdeňkem Svobodou můžeme navazovat na dobré jméno české trenérské školy.

Kdo tvoří osu týmu?

Mezi opory určitě patří zkušený slovenský brankář Matúš Putnocký a také jeho krajan útočník Róbert Pich, který může nastupovat i na místě podhrotového hráče. Oběma na konci minulé sezony končily smlouvy a jednání o jejich prodloužení byla i vzhledem ke koronaviru složitá. Jsem rád, že dopadla dobře a oba v klubu pokračují.

V týmu jsou i další zahraniční hráči, třeba Španělé Puerto a Expózito, Zambijec Musonda, Maďar Tamás či Chorvat Štiglec a další. Jak jste s nimi spokojen?

Jak už jsem uvedl, právě zahraniční fotbalisté přinášejí do mužstva nejen atraktivní oživení pro fanoušky, ale i odpovídající kvalitu.  

A co domácí fotbalisté?

V týmu je několik zkušených hráčů, v obraně pětatřicetiletý Celeban a o rok mladší Pawelec, naši veteráni, něco jako David Limberský ve Viktorii Plzeň, kteří vnášejí do mužstva kromě zkušeností přehled a klid a jsou důležitými osobnostmi v kabině. Duší mužstva je středový záložník a kapitán, třiatřicetiletý Mączyński, velká osobnost a tvůrce hry. V útoku pak hodně spoléháme na zkušeného Sobotu, který se v létě vrátil do Slasku ze St. Pauli. 

V týmu je i několik mladých hráčů do 20 let, což není úplně obvyklé…

To má svůj důvod. Polský fotbalový svaz vydal nařízení, že v každém mužstvu Ekstraklasy musí nastoupit vždy jeden hráč do 21 let a střídat ho může opět jen fotbalista této kategorie. Role povinného mladíka mně připomněla začátek mé kariéry, stejnou úlohu jsem totiž plnil v Plzni v tehdy druholigové Škodovce. 

Co říkáte na výkony klubů, se kterými jste byl spjatý jako hráč či trenér, to znamená Sparty, Liberce a Plzně? 

Český fotbal samozřejmě sleduji, byť je to na dálku. Ke všem těmto třem klubům mě váže mnoho osobních fotbalových vzpomínek.  Mám radost, že Sparta po slabším období získala v minulé sezoně národní pohár a v dobrých výsledcích pokračuje i v této sezoně. Těší mě, že liberecký Slovan si svými výkony i výsledky znovu získává respekt nejen v domácích soutěžích, ale i v Evropě. Dokáži se vžít do toho, co momentálně prožívá plzeňská Viktorka. Zklamání z vyřazení z evropských pohárů je velké sportovní i ekonomické minus pro celý klub. Viktorka však dlouhodobě prokazuje, že po právu patří ke špičce našeho fotbalu.