Kliknutím zvětšíte
Zní to možná neuvěřitelně, ale jeho jméno můžete stále najít v zápisech o utkání SSC Bolevec v krajském přeboru mezi hráči. „Pomáhám v roli asistenta hrajícímu trenérovi Michalu Bublíkovi s áčkem a pravidelně sedávám v dresu na střídačce připraven zaskočit, kdyby bylo třeba. To se pak na hřišti postavím na stopera nebo do zálohy a snažím se alespoň trochu pomoct,“ říká fotbalový veterán, který se v minulé sezoně v roli náhradníka několikrát v krajském přeboru dostal na hřiště.
Vloni na podzim byl na střídačce z osmi odehraných kol sedmkrát, do bojů však nezasáhl. „Měl jsem problémy s kolenem, které vyřešila až prosincová artroskopická operace. Když by to ale bylo nutné, šel bych na plac. Přece kluky nenechám hrát v deseti,“ usmívá se muž, kterému by jeho postavu mohli závidět i mnozí dvacetiletí mladíci.
„Snažím se udržovat. Sportuji pětkrát v týdnu, běhám nebo bruslím na inlajnech. Cítím se dobře, je fajn, když i na prahu šedesátky máte stejnou velikost džín jako před třiceti lety,“ pochvaluje si plzeňský rodák, který s fotbalem začínal na škvárovém hřišti Slavie v Cukrovarské ulici, kde je dnes depo pro autobusy a trolejbusy.
„Bydlel jsem s rodiči na Borech v Alšovce, stejně jako můj o rok starší kamarád Pepík Rada. Když mně bylo osm, Pepíkův otec nás oba přihlásil do žáků na Slavii. Tam jsem byl až do roku 1991, kdy jsme jako oddíl přešli do Bolevce. Moje fotbalové srdce tak už třicet let patří na Prokopávku, ale na Slavii nedám dopustit. Dodnes máme partu osmi kluků, se kterými jsem v sedmdesátých letech na Slavii začínal. Pravidelně dvakrát do roka jezdíme na prodloužený víkend na Šumavu, projdeme se po kopcích, dáme pivko, pokecáme, zavzpomínáme. Taková čistě pánská jízda,“ vypráví otec čtyřiatřicetiletého Miloslava a o deset let mladší Barbory.
„Obě děti sportují, Milda hraje basket za Lokomotivu, Bára florbal za FBC, kde trénuje i děti. Od syna mám pětiletého vnuka Vašíka. Je šikovný, rychle běhá. Trochu vedeme debaty, na jaký sport se dá, jestli bude hrát basket, nebo florbal, ale já pevně věřím, že fotbal jako já a bude hrát za Viktorku,“ přeje si Luboš Běl, který je vyučený elektrikář, ale většinu svého profesního života pracoval a podnikal v pohostinství.
„Po revoluci jsem začínal na Parkáně, později jsem provozoval restauraci, diskotéku, tři jídelny. Teď na stará kolena už nepodnikám, nechal jsem se zaměstnat, pracuji jako skladník a řidič a rozvážím pracovní pomůcky,“ říká.
Největším jeho koníčkem zůstal fotbal. „Je to moje srdcovka, bez fotbalu si život neumím představit. Teď se moc těším, až se s Bolevcem vrátíme do zrekonstruovaného areálu a po dvou letech kočování se vrátíme domů na Prokopávku, kam patříme,“ vypráví fotbalista, který i ve svých téměř osmapadesáti letech je pro mladé příkladem v docházce na trénink a přístupu k fotbalu.
To oceňuje bolevecký hrající kouč Michal Bublík.
„Dnes je jiná doba, každý samozřejmě preferuje zaměstnání, je tu i určitá pohodlnost. Někdy se nás z různých důvodů sejde na tréninku jenom pět, Luboš však nechybí nikdy. Kdyby v mužstvu přistupovali všichni k fotbalu jako on, tak bychom v Bolevci nemuseli hrát o záchranu,“ vyzdvihuje přístup svého nejbližšího spolupracovníka a parťáka.
Parta a spoluhráči v současné době, kdy náš život řídí koronavirus, Luboši Bělovi nejvíce chybějí. „Jsem mezi mladými moc rád, i když si mě někdy dobírají, ale to k životu a k fotbalu patří. Vím, že mně není dvacet, ale mezi třeba i o dvě generace mladšími spoluhráči nemáte čas přemýšlet, jak léta přibývají.
Věřím, že největší nápor koronaviru už brzy poleví a my se na hřišti na Prokopávce zase všichni sejdeme,“ přeje si Luboš Běl, muž oddaný fotbalu.
32
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
