Kliknutím zvětšíte
Pane trenére, kdy a jak jste se dostal k fotbalu?
Bylo to v Dobřanech, kde bydlím. Tak v 10 letech jsem tam sám od sebe začal hrát za žáky. Asi ve 12 letech jsem přestoupil do Přeštic. Tam jsem od 16 hrál divizi za muže, hráli se mnou třeba bývalí viktoriáni František Šambergr, Tomáš Došek… V 19 letech jsem si bohužel utrhl křížový vaz a dva roky jsem byl bez operace. Při tom jsem si dělal vysokou školu, pak už jsem skončil a hrát úplně dobře nešlo. Ve 24 letech jsem se začal věnovat trénování.
Co vás přimělo k tomu, abyste se vrhl na trenérskou dráhu?
Studoval jsem pedagogickou fakultu, ale stále jsem chtěl hrát fotbal. Řešil jsem i možnost jít do Německa, to koleno ale nebylo dobré. Tenkrát mi v Přešticích Antonín Dvořák řekl, jestli nechci učit, a tak jsem šel na 33. ZŠ v Plzni. Trénoval jsem s ním pět let ročník 1989, který pak pod vedením Karla Krejčího a Jiřího Kohouta vyhrál dorosteneckou ligu. Poté jsem měl ročník 1993, kde hrál třeba Jan Sýkora, současný hráč polského Lechu Poznań. V ročníku 1997 jsem měl třeba Lukáše Matějku, u 1999 pak Jonáše Vaise, Václava Svobodu, Filipa Čiháka, Martina Graiciara. Poté jsem vedl ještě ročník 2001, hodně kluků je momentálně v béčku Viktorky. Následně jsem trénoval 2003, tedy některé současné hráče dorostu U19.
Jak za ty roky vnímáte vývoj trénování?
Dříve se řešila hodně síla, vyspělost hráčů, což nepřinášelo takové výsledky. Pak začala nějaká reorganizace, jenže se trochu přehnala. Začala se řešit jen technika a ostatní věci se zapomínaly. Nejbližší mi přijde současný přístup trenéra Antonína Plachého, který dělá vše v rovnováze a hlavně vychází ze hry. Jeho přístup a rukopis Zdeňka Psotky jsou mi nejbližší. Pan Psotka je hodně podepsaný pod tím, že jsou naše dorostenecké kategorie na špičce. To tu do této doby mockrát nebylo.
A co trenérské zázemí na Viktorce? Jak to se zlepšuje pro vás trenéry?
S minulostí naprosto nesrovnatelné. Když si vezmu hlavně to zázemí na 33. ZŠ, tak když jsem přišel, bylo tam spíše drnoviště, ze kterého se po letech muselo udělat pískové hřiště, protože se na tom nedalo trénovat. Poté se tam udělala umělka. Z hlediska pomůcek i zázemí to jde strašně nahoru, nyní máme k dispozici přírodní trávu a fitness zónu. Navíc je vše spojené přímo se školou.
Co vás vůbec na trenéřině mladých talentů baví?
Ta práce s nimi. Když chtějí a dají si říct, tak se posouvají. Fotbal se neustále vyvíjí a i já sám se učím. Vyvíjení dětí a mne samotného mě baví nejvíce.
Na co je nejdůležitější při trénování mladých hráčů dbát?
Je třeba vnímat jejich sen a dětskou duši s naprostou vážností. Respektovat to, na druhou stranu být pořád nohama na zemi. Fotbal je krásná věc, ale stále jsou to děti, které je třeba vychovávat jako lidi. Nesmí zůstat u toho, že fotbal je pupek světa a zbytek není důležitý. Je třeba jim vštípit, že jde o součást života, nikoli o život samotný.
Záleží v mládeži na výsledcích?
Na výsledku záleží vždycky. Je to princip soutěžení, do zápasu jdete vždy s tím, že ho chcete vyhrát. Ale chcete to vyhrát tím způsobem, který trénujete. Jako trenér mládeže vevnitř vždy víte, že výsledek není to nejdůležitější, ale vítězství je pokaždé cílem. My jako trenéři to chceme hráčům takto nastavit, ale sledujeme u toho i technickou a taktickou stránku věci. Každopádně jestli jdu do zápasu, tak ho chci vyhrát, to bych jinak nemusel za ten klub hrát.
Občas se u kategorií mladších žáků objevují výsledky typu 31:0. Jak těžké je v tu dobu hráče motivovat?
Je třeba jim dávat postupné cíle. Dám příklad. Když první poločas vyhrajete 8:0, tak hráčům řeknete, že do druhého poločasu nastupují s tím, jako bychom prohrávali o pět gólů. A pokud to neotočí, tak je čeká nějaká forma trestu, třeba klikování. Vždy je důležité, aby před sebou měli nějakou metu. Nebo třeba místo dílčího výsledku můžete říct, že když dá soupeř gól, tak se počítá za dva, za tři. Kluci vždy musí zabrat, jde i o psychiku.
Máte vy osobně nějaký trenérský vzor?
Dlouhodobě sleduji práci Marcela Bielsy. Líbí se mi u něj hlavně dvě věci, detail a odvaha. Když se podívám na jeho tréninky, tak se hlavně zaměřuje na rozvoj hráče jako takového. Z průměrného či podprůměrného fotbalisty je schopen udělat hráče světových kvalit. Jako příklad uvedu Kalvina Phillipse, který hrál v Leeds za rezervu, ale Bielsa z něj udělal hráče pro národní tým Anglie. Navíc má tento kouč obrovskou odvahu, zaměřuje se na útočnou fázi, na presink. To by tak mělo být i u mládeže.
Jaké jsou vaše trenérské ambice? Chtěl byste jít výše, třeba k dorostu?
Určitě bych si to někdy chtěl zkusit. Ale jak říkám, ani pro mě není v životě jen fotbal. Mám rodinu, dvě děti. Uvidím, ale rád bych se třeba k dorostu někdy posunul.
Kromě trénování působíte ještě na 33. základní škole v Plzni…
Dva roky zde dělám zástupce pro sport. Vnímám to tak, že jsem spojovací článek mezi školou a fotbalem. Funguje zde regionální akademie, jsem u toho od založení, plno věcí jsem tak na-vnímal a vím, co je potřeba na sebe více napojit.
Máte ještě nějaké záliby mimo fotbal?
Rád jezdím na kole a hodně čtu.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
