Útočník, později vynikající obránce, fotbalový sprinter se dožívá 14. srpna sedmdesáti pěti let. V někdejší plzeňské Škodě působil dlouhých třináct a půl roku.

František Sudík se narodil v roce 1944 ve Všeradicích poblíž Berouna a tam začínal s fotbalem. Na střední školu chodil v Hořovicích, místní Spartak toho využil a zaregistroval ho. Jako osmnáctiletý přestoupil do Králova Dvora a odtud odešel na vojnu.

První rok základní služby měl smůlu, fotbal vůbec nehrál, druhý odsloužil v Dukle Cheb a zahrál si i s pozdějšími ligisty Šolínem, Martinkovičem, Göghem a Jarkovským.

Když svlékl zelené sukno, vrátil se na pár měsíců do Králova Dvora a v lednu roku 1966 přestoupil do plzeňské Škodovky, tehdy druholigové.

„Hrál jsem divizi, byl jsem za ni rád a po vyšší soutěži jsem ani příliš nekoukal. Ale Plzeň za mnou začala jezdit docela pravidelně, už do Chebu za mnou jezdili pánové Mašat, Svoboda, Bartoš,a náš trenér Kludský mě hecoval, abych to zkusil, že se vrátit můžu vždycky. Poslechl jsem ho a nakonec jsem v Plzni dodnes,“ říkal později dnešní pětasedmdesátník.

Začátky v Plzni nebyly snadné, rozdíl mezi druhou ligou a divizí byl samozřejmě hodně znát, přesto se poměrně rychle se prosadil. V prvním zápase jara Plzeň na škváře v Luční ulici roznesla Jablonec 6:1 a František Sudík vstřelil z místa levého křídla své první dva druholigové góly. Tehdy na jaře 1966 hrála Škodovka vůbec znamenitě. A nováček, levé křídlo Sudík, byl jedním z nejužitečnějších hráčů týmu trenéra Vlastimila Chobota.

Se Škodovkou prožíval během kariéry všechno dobré i zlé, slavné postupy do první ligy i hořké pády do ligy druhé.

Několik sezon se mu na místě levého křídla, které občas střídal s postem pravého „brka“ dařilo. Na soupeře platil svojí vrozenou rychlostí a dobrou technikou míče, uplatňovanou v plném běhu.

PŘEROD V OBRÁNCE

Jeho úniky, třeba i přes celé hřiště, budily ze snů nejednu obranu. Sudíkovu kariéru útočníka a přerod v obránce zapříčinila častá zranění, obránci rychlé křídlo likvidovali za každou cenu, a k změně postu také pomohla náhoda

„Připravovali jsme se na bratislavský Slovan, a mezi našimi obránci bylo hodně zraněných. Trenér Jiří Rubáš chtěl, abych z místa pravého obránce hlídal Jána Čapkoviče, jednoho z našich nejrychlejších útočníků. Zápas mi vyšel a od té doby jsem tam hrál pořád. A byl jsem rád, protože jsem se v roli obránce cítil lépe. Hráče jsem měl před sebou, viděl jsem je a stejně jsem si mohl zaútočit. Jako útočníka mě obránci často mydlili a to bolelo.“

Při hře disponoval zbraněmi, které dnes fotbalisté často postrádají. Rychlostí, bojovností a spolehlivostí. Stovku uměl zaběhnout za 11 vteřin.

ŽELEZNÝ MUŽ

O jeho spolehlivosti svědčí fakt, že za posledních šest let svého působení ve Škodovce chyběl jen ve dvou utkáních, poslední tři roky ani jednou nestřídal.

Hru obrany si plzeňský tým bez jeho služeb nedokázal představit.

Mnohokrát zachránil mužstvo v poslední chvíli. Často se zdálo, že unikajícího útočníka nemůže už nic zastavit, ale najednou tu byl sprintující Sudík a protihráči míč vypíchl. Bez faulu, naprosto čistě. Během kariéry dostal tři žluté karty a jen dvakrát musel jít předčasně pod sprchy. Pro mužstvo byl cenný i jako falešné křídlo. Dovedl rychle zatáhnout míč k soupeřově šestnáctce a přesně zacentrovat. Z takovýchto akcí se rezultovalo nemálo plzeňských gólů.

Ve škodováckém kolektivu byl uznávanou autoritou, a proto také nosil po Františku Plassovi několik sezon kapitánskou pásku.

Teprve v létě 1979, po více než třinácti letech v dresu s okřídleným šípem, předal svůj post v obraně mladému Turianikovi a kapitánskou pásku Antonínu Dvořákovi. Celkem sehrál za Škodu Plzeň v první lize 229 utkání, zahrál si i dvakrát proti Bayernu Mnichov.

Když opustil vrcholový fotbal, hrál za menší kluby, ale se Škodovkou či Viktorií všechno dál prožíval. Trénoval mládežnické celky a také správcoval v areálu v Luční ulici. František Sudík je nesmazatelně zapsán do historie klubu. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že ho fanoušci v roce 2011 zvolili do nejlepší jedenáctky století.