Do elitní společnosti arbitrů se dostal v roce 1972. Týž rok postoupila plzeňská Škodovka z celostátní druhé ligy mezi náš výkvět a zápolila mezi ním až do roku 1980. Plzeňský arbitr mezi elitou však tak dlouho nevydržel.
Premiéru v nejvyšší soutěži měl Viktor Holan jako hrom. Před návštěvou patnácti tisíc diváků rozhodoval v Bratislavě souboj Slovanu s Teplicemi. Utkání skončilo 1:1 a úspěšnými střelci byli domácí Pekárik s reprezentantem Stratilem.
V dalším kole pískal bezbrankové střetnutí Třince se Žilinou, za čtrnáct dní podal výborný výkon v utkání Lokomotiva Košice - Ostrava 3:1. Alespoň tak ho ohodnotily tehdejší sdělovací prostředky.
Měl důvěru pražské generality, včetně komise rozhodčích, a byl pravidelně nasazován i na krizové zápasy. Na podzim roku 1974 však přišel velký šok.
Pro tehdejší dobu těžko stravitelný. K utkání Žilina - Slavia Praha byl delegován jako hlavní rozhodčí Václav Junek z Počernic a jako jeden z pomezních právě Viktor Holan. Na zeleném trávníku Žilina vyhrála 4:2, ale postupně začaly na veřejnost prosakovat zvěsti o ostrém konfliktu mezi rozhodčími, kteří utkání řídili.
Oficiálně se dlouho nic neřešilo, až v březnu 1975, prakticky po pěti měsících, dostali oba rozhodčí od disciplinární komise tresty.
Tehdejší předseda komise rozhodčích Miroslav Hloušek je odůvodnil slovy: „Nešlo o ovlivnění výsledku, ani o žádný úplatek. Za takové provinění by byl každý okamžitě vyloučen z řad rozhodčích. Provinění Junka a Holana má zcela jiný charakter. Před podzimním zápasem Žilina - Slavia došlo mezi oběma k hádce a poté i k fyzické šarvátce, kterou musel osobním zásahem ukončit až třetí rozhodčí Sirovátka. Přitom šlo jen o jeden sportovní odznáček a vlaječku.“
Viktor Holan dostal tříměsíční distanc, jeho kolega Václav Junek dokonce čtyřměsíční.
Fotbalová veřejnost se bavila a ani náhodou oficiální verzi nevěřila. Rvačka o vlajku a odznáčky? Směšné!
Jak to zřejmě bylo doopravdy podhalil ve svých vzpomínkách sekretář pražských Bohemians Zdeněk Svoboda, když bilancoval svou „spolupráci“ s rozhodčími.
„Brali téměř všichni. Našli se mezi nimi nejrůznější typy. Například takový Viktor Holan z Plzně. Pískat uměl, ale vůbec se natajil tím, že mu jde hlavně o peníze. Stejně jako většině ostatních. Holan si nekomplikoval život. Když dostal dobře zaplaceno, bez mrknutí brvou udělal ze zápasu vraždění neviňátek, všechno mu bylo jedno.
Kupodivu nevypadl z ligy po nějakém maléru, ale díky tomu, že neobstál v hodnocení delegátů. Pamětníci si možná vybaví aféru, kdy se v žilinské šatně poprali Holan s Junkem. V novinách jsme četli, že o suvenýry. Bylo však jasné, že nešlo o žádné vlaječky, ale o peníze,“ vzpomíná Svoboda.
Nic nového pod sluncem. Praxe nedávných let a měsíců dokazuje, že před více než třiceti lety se nedělo v porovnání s fotbalovou současností nic mimořádného. Jen pro tehdejší vzornou společnost to bylo težko stravitelné.
A jak dopadl Viktor Holan? Po uplynutí trestu pískal ještě pár měsíců první ligu, potom sestoupil do společnosti druholigové.
Dnes už Viktor Holan bohužel mezi námi není. Povoláním strojvedoucí zahynul na jím řízené lokomotivě při srážce vlaků na trati z Plzně do Chebu. Smutný konec tohoto vyprávění by rozhodně do seriálu fotbalových úsměvů patřit neměl. Ale takový už bohužel je život…
