Devětadvacetiletý slovenský záložník přišel do klubu českého mistra po pěti sezonách v bulharském Levski Sofie.
Jaké byly jeho fotbalové začátky?
„K fotbalu mě přivedl můj otec, který sám hrával v nižších soutěžích. Chodil se mnou na hřiště, vedl mě,“ vzpomíná Roman Procházka.
„Jako malý kluk, to ještě tolik nebyly mobilní telefony a počítače, jsem byl pořád venku. Hrál jsem s klukama třeba i hokej na kolečkových bruslích, ale fotbal byl pro mne jasná jednička,“ říká slovenský fotbalista.
V Trnavě prošel od mládeže až do mužů. S áčkem začal trénovat, když mu bylo sedmnáct let. Ve stejném věku poprvé okusil také slovenskou ligu.
V roce 2011 debutoval Roman Procházka i ve slovenské mužské reprezentaci. „Celý ten rok byl pro mě úspěšný, dařilo se mi v klubu a přišla i pozvánka do reprezentace. Bylo to proti Rakousku. Reprezentace, to byl pro mne splněný sen. Reprezentovat svoji zemi, to je něco výjimečného. I když mám zatím na kontě jen tři reprezentační starty, jsem moc rád, že jsem to mohl zažít. Bylo to pro mne něco speciálního,“ říká devětadvacetiletý fotbalista, který si pak ještě zahrál proti Posku a Nizozemsku.
Procházka si zahrál v předkole Evropské ligy proti Levski Sofia a dvojzápas s bulharským klubem výrazně ovlivnil jeho další kariéru. „Podařilo se nám Levski vyřadit a postoupit do dalšího kola. V dvojzápase jsem je zaujal, oni mě pak celou sezonu sledovali, byli se podívat i na nějakých utkáních. Potom přišla nabídka. Levski tehdy hrával i skupinu Ligy mistrů, doma získával tituly, takže to pro mě byla velká výzva,“ vzpomíná.
Miláčkem fanoušků. Bulharští fanoušci jsou dost nároční ne každého cizince přijmou. Pokud se tak nestane, je to pro hráče velmi těžké.
„Zažil jsem v Levski hodně zahraničních fotbalistů, ale když ze sebe nevydali všechno, fanoušci to vycítili a dali jim to patřičně znát, což nebylo vůbec příjemné. I možná proto jsem se snažil ze sebe vždycky vydat všechno. Oni to samozřejmě poznali a po letech se mezi námi vytvořilo pevné pouto. Měli mě rádi,“ vypráví fotbalista, který v dresu Levski odehrál z cizinců nejvíce zápasů v historii klubu (173). „Díky tomu všemu jsem si vybudoval v Levski Sofia určitou pozici, vzájemné pouto bylo velké, a proto i kvůli tomu byl můj odchod z Levski velmi těžký. Byl jsem rád, že mě takto přijali a měli mě rádi,“ chválí Roman Procházka fanoušky bulharského klubu.
Bulharština. Důležité bylo zvládnout jazyk. „Naučil jsem se bulharsky, což byla možná jedna z věcí, která se fanouškům na mně zamlouvala. Už po půl roce jsem mluvil bulharsky docela dobře,“ zdůrazňuje.
Nezapomenutelné zápasy. „Ty vzpomínky jsou spíše negativní. Třikrát jsem třeba prohrál ve finále domácího poháru – jednou na Slovensku a dvakrát v Bulharsku. Jednou jsem také ztratil v Bulharsku titul v posledním kole. Potřebovali jsme tenkrát vyhrát, ale jenom jsme remizovali, a o titul tak přišli. To samé se mi přihodilo i na Slovensku s Trnavou, také v posledním kole, kdy jsme pak skončili druzí. Tyto zápasy, kdy jsem byl blízko úspěchu, ale nakonec jsem o něj přišel, se mi vryly do paměti,“ vypočítává smolné zápasy své kariéry.
Má ale i pozitivní vzpomínky. „Třeba na derby s CSKA Sofia nebo zápasy s Ludogorcem Razgrad, když jsme je porazili. To jsou opravdu velice těžké zápasy, které sleduje i spousta diváků.“
Podaří se prolomit prokletí? „Věřím, že ta druhá místa a prohraná finále pohárů v Trnavě a v Levski nebyla mnou (smích). Mým snem je vyhrát nějaký pohár. Doufám, že se mi to v Plzni podaří. A sžití s týmem Viktorie? „Já si myslím, že je to v pohodě. V Plzni je dobrá parta, fajn kluci. Neměl jsem žádný problém zapadnout do kabiny. Od prvního dne se ve Viktorce cítím dobře,“ říká muž, který si před týdnem proti Dukle odbyl premiéru v ligovém zápase v dresu Viktorie a tím i ve FORTUNA:LIZE.
